SIG Cyklistika - komentáře

Reportáže z předchozích akcí:

 

Praha – Prčice na kolech

 Členové postižení cyklistickým syndromem připravují pro SIG Cyklistika trip do Prčic. Ano, hádáte správně, jedná se o součást populární jarní akce Praha – Prčice která se koná 18. 5. 2013. Startovat budeme ze stanice metra Praha-Opatov v 9:00 hodin, kdy proběhne i oficiální registrace u pořadatelů celé akce, uhrazení startovného 30 Kč, převzetí plánu cesty a dalších propriet včetně dobrých rad.

Trasa o celkové délce 76 km se hned za Prahou napojí na cyklostezku č.11 a ta nás s pomocí mapy (což je pro mě nutná podmínka úspěchu) dovede až do populární poloviny dvojměstí Sedlec-Prčice (malá poznámka: někteří místní je nazývájí i Prdlec a Serčice). Předpokládaná průměrná rychlost by měla být kolem 20 km/h s možností doplnění tekutin a dalších zdrojů energie při cestě. Přesto doporučuji vlastní zdroje a raději více než méně – „hlaďák“ je prevít.

Akce je vhodná pro všechny typy kol, tedy i kola silniční – dle dostupných informací lze offroadové úseky objet zkratkou, nábližkou, zdloužkou nebo i kolo tlačit.

 Při zmiňované průměrné rychlosti vynásobené bulharským koeficientem kochání a bloudění (můžeme se zastavit u Tomáše Kocmana ve Strnadovském mlýně – http://www.strnadovskymlyn.cz/) se nechá předpokládat nalezení cíle po 14:00. Tam opět proběhne registrace, verifikace razítek z kontrolních bodů trasy a snad nějaká pozornost (botička).

 Návrat do Prahy je plánován variantně a to buď vlakem ze žst. Heřmaničky odtud pojedou rychlíky a zastávkové vlaky do Prahy (z Prčice je sice zajištěna kyvadlová doprava busem, ale my cyklisti se raději přesuneme vlastními silami do Benešova, kde jezdí pantografy do Prahy každou půlhodinu). Opravdoví cyklisti se budou spoléhat na vlastní síly a pojedou zpět po vlastní ose – to bude asi moje volba.

 A co na závěr? Jaké bude počasí, by nám asi sdělil svatý Petr a exaktně zdůvodnil náš společný známý Kamil.

Jsou předpokládány následující varianty podle délky jízdy na kole:

Délka Trasa Možná spojení do Prahy
82 km Praha — Prčice — Heřmaničky 12:56p 14:56up 16:58up 18:06 19:08up 20:06 21:07p
107 km Praha — Prčice — Olbramovice 13:07p 15:06up 17:09up 18:17 19:18up 20:17 21:18p
114 km Praha — Prčice — Benešov 15:32 16:02 17:02 17:32 18:02 18:29 18:32 19:02 19:35 20:02 20:29 21:02 22:02 23:02
116 km Praha — Prčice — Týnec nad Sázavou 14:35 15:21p 16:11 17:07 17:51p 18:48 19:43 19:51p 20:38 21:51p 22:51p
131 km Praha — Prčice — Čerčany 15:42 16:12 17:12 17:42 18:12 18:42 19:12 20:12 21:12 22:12 23:12
138 km Praha — Prčice — Stránčice 16:01 16:31 17:31 18:01 18:31 19:01 19:31 20:31 21:31 22:31 23:31
150 km Praha — Prčice — Praha

 

Jindřich Obrman

 

Česká Kamenice 18.-21.4.2013

Až doposud jsem si neuvědomila, že jsem členkou Mensy již dva roky! Možná je to tím, že mě Mensa a její členové neustále překvapují něčím novým. Jednou z takových premiér byl i letošní jarní cyklovýlet v České Kamenici.

Na kole jezdím často a ráda. Většinou to ale považuji spíš za příjemnou povinnost (to, když jedu do školy) nebo za milé a pohodové protažení po náročném dni. Ovšem asi by mě nenapadlo, že bych chtěla zcela dobrovolně, zkrátka „jen tak“, pro radost jet ze Štětí do Kamenice, vydat se do nejjižněji položeného města v České republice s vědomím, že při cestě zpět nás čeká desetikilometrový kopec (který ale ve skutečnosti s trochou nadsázky ani nebyl kopcem), a nebo pokoušet 29% stoupání. A aby to nebylo tak jednoduché, realita nám připravila mnohá další překvapení v podobě defektu, popadaných stromů či protržené hráze, tzn. chybějícího kusu silnice.

Možná tyto zážitky působí spíš hrůzostrašně, což rozhodně nebylo záměrem. Ve skutečnosti se jednalo o velice pohodové čtyři dny plné přátelského prostředí, dobrodružství, legrace a zkrátka pohody. Čarokrásná příroda Českého Švýcarska celou atmosféru příjemně dokreslovala a počasí nám víc než přálo – nebylo ani horko, ale ani zima. Po návratu z výletů jsme hráli spoustu nejrůznějších her a došlo dokonce i na grilovačku.

  Už dlouho jsem si žádný výlet takto neužila, a ač se to zdá možná zvláštní, i když jsem za těch pár dní (počítáno i s cestou zpět) ujela na kole více než 150 km, šíleně jsem si odpočinula. Žádné povinnosti do školy, žádné starosti a nedostatky času... nic takového. Namísto toho parta fajn lidí se smyslem pro humor a schopností udělat z obyčejného výletu neobyčejné vzpomínky. Děkuji proto všem, zejména Zdeňce Pánikové, která celou akci organizovala, za spoustu pěkných chvil a vlastně i za to, že jsem se mohla zúčastnit. Už teď se těším na další cyklovýlet!     

Magda Tydrichová

 

Jedna z cykloskupin v rámci letošního cyklovýletu do Českosaského Švýcarska podnikla dva celodenní výlety. První den jsme vyrazili z naší základny v České Kamenici do Hřenska a zpět. Pohledem na Hřensko z pěkné vyhlídky jsme se kochali déle, než jsme původně předpokládali, a to z důvodu defektu na jednom z kol. Výborný servisní tým píchlou duši brzy vyměnil, a proto jsme záhy mohli pokračovat vstříc největšímu převýšení celého okruhu z Hřenska na Mezní louku. Při pozdním obědě v Jetřichovicích jsme se setkali s druhou cykloskupinou, která nás však brzy opustila, aby blíže prozkoumala skály v okolí. Cestou zpět do České Kamenice nás ještě na oficiálně značené cyklotrase čekal jeden poněkud terénnější úsek. Druhý den jsme vyrazili na rozhlednu na Jedlové hoře a na nedalekou zříceninu hradu Tolštejn. Oproti předchozímu dnu nás čekala větší převýšení na kratších úsecích. Zvláště poslední úsek na Jedlovou horu byl opravdovou horskou prémií, kterou celou vyšlapali jen ti nejlepší z nás. Při tomto stoupání nás na přístupové cestě „povzbuzovaly“ nápisy typu, že to nejhorší máme teprve před sebou či informace o aktuálním stoupání. Na Jedlové hoře jsme se mylně domnívali, že cestou zpět do České Kamenice nás čeká pouze příjemná cesta po rovině nebo z kopce. Poprvé jsme narazili, když jsme po značené cyklotrase dojeli k protržené hrázy vypuštěného rybníka, kde nám z ničeho nic několik metrů cesty chybělo. Nebyli jsme jediná skupina, která se na pokračující část cyklostezky dostávala přes dno rybníka. Dalším překvapením pro nás bylo několik popadaných stromů na dalším úseku cyklostezky. Po jejich překonání nás už čekal pouze vytoužený sjezd z kopce a zasloužené posilnění v jednom restauračním zařízení.

Věrka Heřmanová

 

Náš cyklisticko-pěšácký výlet po NP českosaské  Švýcarsko

Snad jako  mensan bydlící v nedalekém Děčíně, jsem byl vyzván pořadatelkou akce Bc. Zdeňkou Pánikovou, abych napsal  článek do mensovního časopisu. Sám jsem trochu  váhal, jelikož jsem z pracovních důvodů přijel až druhý den, tj. v pátek 19.4.2013.  Následující den jsme se vydali auty z hotelu Yehla (nejde o překlep) v České Kamenici, kde jsme byli ubytováni, do obce Mezní Louka, která leží poblíž Pravčické brány. Po  cestě pod pískovcovými skalami jsme se dostali k samotné Pravčické bráně, tj. k největší přirozené skalní bráně na celém našem kontinentě, která je samozřejmě pečlivě opatrovanou národní  přírodní památkou. V hotelu Sokolí hnízdo v bezprostřední blízkosti Pravčické brány, jsme se dobře  najedli za přijatelné ceny. Zejména dobré byly ovocné knedlíky za 80 Kč . Poté jsme vyrazily na 2 okruhy z četnými krásnými výhledy do okolní krajiny. Asi po 2 hodinách jsme sestoupili druhou stranou  a pokračovali jsme kolem říčky Kamenice k soutěskám. Absolvovali jsme však pouze Edmundovu, kde jsme pluli na dlouhé úzké lodi řízené převozníkem , který  zároveň zajímavě vykládal. Druhá, tzv. Divoká soutěska, byla bohužel  uzavřená. Poté jsme vylezli poměrně příkrým svahem na mezní louku, kde jsme se s  povděkem najedli a vrátili se zpět auty do České  Kamenice.  Druhá skupina zvolila jiný, nicméně neméně zajímavý program, např. cestu na  Belveder – nejstarší upravenou vyhlídu Českého Švýcarska, rekreační oblast Jetřichovice, Českou Fudžijamu – Růžový vrch, zříceninu kdysi  pyšného hradu Tolštejna atd. Večery tvořily , jako obvykle, hry, zajímavé hovory na různá témata, jako např. muzika, cestování, zdraví, víra atd.

21.4.2013 V Děčíně                                                        MUDr. Martin Petr Zajíček

Rampoucháč – Sešli jsme se, prošli jsme se - 23.2.2013

Když jsem se před dvěma lety zúčastnila Rampouchového memoriálu jako naplavenina, rozhodla jsem se, že někdy příště sestavím družstvo. A k tomuto došlo právě v tomto roce.

Předpověď počasí hlásila zrovna na  23.2. nezvykle bohatou sněhovou nadílku, ale ani to neodradilo odvážlivce svěřit se mi do péče. Přijeli už v pátek odpoledne. Nejprve jsem s geocacherkou Věrkou objela nově zřízený powertrail, abychom učilili zadost i SIG Geocaching. Pak jsme vyzvedly další členy naší skupiny v českotřebovském pivovaru, kde zrovna probíhala akce Vzpomínky na Československo. Měli jsme možnost ochutnat opravdu vynikající pochoutky ze starých časů. Do místa ubytování jsme se museli vrátit do půl desáté, protože jsme museli fandit našemu panu předsedovi, který byl zrovna ten den hostem pana Šípa ve Všechnoparty.

Družstvo jsem nahnala opravdu včas na kutě, aby byli ráno vyspalí, svěží a čerství.

V sobotu ráno byl nejhorší úkol vydrápat se včas do výletní restaurace nad  městem. Marně jsem se pokoušela poslat skupinu napřed. Nechtěli mě nechat samotnou, takže jsme nepřišli mezi prvními, ale jeden stůl a dostatek židlí pro naše družstvo tam ještě zbyl. Abychom posílili družstvo, podařilo se nám ještě adoptovat ještě několik opuštěných duší. Bylo nás deset.

Družstva byla vypouštěna od půl desáté po deseti minutách. Vybojovala jsem třetí startovní pozici. První úkol byl rozeznat malovaná přísloví. Pro mensany hračka. Vyrazili jsme do terénu. Než jsme zjistili, jaká značení máme hledat, museli jsme minout minimálně deset značení. Což byla ztráta 10 bodů. Otázky byly číslované, tam problém nebyl. Vladimír jako trumf jako chodící encyklopedie tento úkol jistil. Cesta byla vyznačena červenými fáborky. Dohnali jsme družstvo před námi, dokonce nám přenechalo druhou pozici. Posléze jsem pochopila proč. Opravdu hodně sněžilo, a jít téměř neprošlapanou cestou nebyla moc velká legrace. Cestou bylo několik stanovišť, kde jsme si mohli opéci buřtíky a kde jsme plnili různé úkoly. Na jednom byla klasická Kimovka, na dalších sestřelování balónků kamenem z praku, jinde zase hod koštětem na lopatu. Zde to málem schytal pořadatel – Vladimírům hod byl natolik dobře cílený, že člověk stojící opodál málem nestačil uskočit. Na příštím stanovišti jsme měli za úkol vyvrtat obrovským nebozezem díru do zmrzlé klády. Zde jsme skutečně postrádali tu správnou sílu člověka, který se živí rukama. Na dalším stanovišti jsme také excelovali. Nejdřív jsme museli vyřešit hlavolam a pak nám organizátor Kája ukázal znak, o kterém jsme měli říci co nejvíc. Alča jako znalec woodcraftu spustila tak rozsáhlé informace, že Kája ztuhnul, zmlknul, znehybněl a trochu jsem se o něj v následujícím okamžiku bála.

Poslední úkol byl sestavit básničku o  celodenních zážitcích. Naše dynamicko-poetické recitování vyvolalo nevídaný úspěch, ale v celkovém hodnocení jsme se umístili až na 7.místě ze zúčastněných 17.družstev (respektive naše převážně ženské družstvo bylo na 7. z celkových 17 převážně mužstev, což byl vlastně nevídaný úspěch).

Avšak není důvod plakat. Celou cestu nám jedna adoptovaná členka kladla na srdce, že že nesmíme vyhrát, protože to by se nám nakonec pěkně prodražilo. Celý den jsme si báječně užili a poučení pro příště plyne: oči na stopkách, nepodceňovat soupeře a obléknout se dostatečně nepromokavě.

Díky moc zúčastněným za dobrou náladu, za báječnou atmosféru, za podporu a za důvěru. Těším se na příště.

Zdenka Pániková

 

 DEN ŽELEZNICE V ČESKÉ TŘEBOVÉ

 V sobotu 22. Září 2012 se v České Třebové uskutečnil Den železnice, kterého se zúčastnila skupinka mensanů z různých koutů republiky. Poté, co jsme se sešli v nádražní hale, jsme speciálním vlakem přesunuli do místního depa kolejových vozidel. V depu na nás čekala výstava různých lokomotiv, a to jednak těch historických, tak i těch, co budou v nejbližší době zařazeny do běžného provozu. V jednom z historických vozů byla poutavá výstava různých druhů jízdenek – od těch starších až po ty současné. Podívali jsme se do železniční správkárny, projeli se na historické drezíně, prohlédli výukové střediska strojvedoucích a několik kolejišť modelové železnice. Speciálním vlakem jsme se rovněž přesunuli do vjezdového nádraží, kde jsme se dozvěděli o tom, jak jsou výpočetní technikou řízeny příjezdy vlaků, tak aby nedošlo k žádnému karambolu. Část „účastníků zájezdu“ příjemně strávené dopoledne rozebrala v jedné z českotřebovských restaurací.

Věra Heřmanová

 

Cyklovýlet 2012  Lukov

Kapacita tradičního cyklovýletu byla tentokrát naplněna ještě dříve, než bys řekl švec, proto byl účastníkům nabídnut výlet dvoufázový. První fáze výletu byla co do počtu účastníků víceméně komorní, a jelikož všichni přítomní se nakonec rozhodli zůstat i ve fázi druhé, probíhala první část týdne převážně v průzkumnickém duchu. Zkoumali jsme nejzajímavější cíle v okolí, přitažlivé turisticky, labužnicky i jinak. V jednom případě jsme si dokonce opatřili důkaz, že na tom kopci jsme už opravdu byli, aby snad někoho nenapadlo nás tam honit znovu. Po příjezdu účastníků druhé fáze výletu jsme se rozdělili na dvě sekce cyklistické a jednu pěší a vyrazili obdivovat atraktivní krajinu národního parku Podyjí. A že bylo co obdivovat. Překrásné přírodě se snažily konkurovat historické památky a úžasný výhled na vinice, který se nám otevřel po vystoupání nekonečného kopce, jehož sklon nám vzal dech už jenom při pohledu na něj. O tom, co nám udělal s dechem během výstupu, se raději nebudu zmiňovat. Další den zaznamenala pěší sekce příliv nových členů, což nebylo způsobeno nespokojeností s cyklováním, ale vedrem, které ten den panovalo. Cesta k nepříliš vzdálenému Novému Hrádku totiž vedla příjemně stinnou lesní cestou. Na hradě jsme absolvovali netradiční téměř dvouhodinovou velmi poučnou prohlídku zaměřenou na botanické zvláštnosti místa. Dostali jsme šanci prohlédnout, osahat a očichat si množství bylin běžných, vzácných, léčivých i jedovatých. Přiznám se, že se mi trochu ulevilo, když jsem si po návratu z prohlídky mohla umýt ruce. Odpoledne jsme stihli ještě okruh okolo Vranova po Claryho stezce. 

Poslední den byl věnován hromadné návštěvě Znojma, neboť zde probíhaly populární burčákové dny. Určitě chápete, že ochutnání tohoto oblíbeného nápoje jsme pojali jako povinnost. Kromě burčáku je ve Znojmě množství historických památek a jiných zajímavostí, které jsme hodlali navštívit. Utvořili jsme několik skupinek odlišujících se preferencemi míst, která budou navštívena, a styčným bodem byla fronta na burčák. Fakt, že v téměř každém turisticky zajímavém objektu probíhá ochutnávka vína, nás až tolik nepřekvapil. Mezi největší lákadla jsme zařadili znojemské podzemí a velmi pozitivně jsme hodnotili všechny zdejší průvodce po historických památkách. Podívali jsme se i do rotundy svaté Kateřiny, kde se nesmí mluvit (pro některé z nás to bylo opravdu těžké), do Svatováclavské dvojkaple (tam jsme si, mimo jiné, zazpívali), vyšplhali jsme na radniční věž a během procházky po městě jsme obdivovali spoustu dalších místních památek. Bohužel jsme nestihli navštívit architektonicky velmi zajímavou cukrárnu, jejíž provozní doba se bohužel kryla s dobou provozu všech ostatních památek, které svou atraktivitou předčily vidinu sladkého potěšení. 

No a potom už zbývalo jenom naplánovat příští cyklovýlet, rozloučit se a těšit se na příští rok. Děkuji všem účastníkům za příjemně strávený čas a spoustu hezkých zážitků. 

Jana Hřebíčková

 

Skvělá atmosféra, výborná parta, skvělá organizace, flexibilní program navrhovaný samotnými účastníky, jeden pro pěší, dva různě náročné cyklovýlety, popř. individuální, kdo chtěl. Prostě další vydařená mensovní akce – cyklovýlet. Nějaké negativum? Jedno zásadní, den má jen 24 hodin.

VlK&HaD

 

Soft-cyklistická sekce druhý den cyklovýletu vyrazila do 23 km vzdálených Jevišovic prohlédnout si exotickou krokodýlí farmu. Vzhledem k tomu, že současná legislativa neumožňuje krokodýly porážet a dále zpracovávat na maso a kůži, jak bylo původním záměrem provozovatele farmy, slouží živočichové obývající krokoterárium, vybudované z bývalého plaveckého bazénu, jen jako turistická atrakce. Krokodýli, líně naskládaní přes sebe na dně bazénu, připomínali na první pohled spíše neživé makety než nebezpečné predátory, to je však, jak jsme dozvěděli z výkladu ochotné průvodkyně, jejich loveckou strategií umožňující jim kořist nečekaně stáhnout pod vodu, uložit ji pod kořeny a spořádat ji teprve, když je řádně naložená. Samotný chov krokodýlů pak není úplně jednoduchým způsobem, jak přijít k penězům. Do dvoumetrové délky, při které je nejvýhodnější jej porazit, krokodýl doroste přibližně v sedmi letech a z celého těla je využitelná pouze kůže na břiše a zhruba dvě kila masa. To se pak rozhodně nelze divit trochu vyšším cenám krokodýlích kabelek a pokrmů. Celkově jsme nakonec návštěvu terária zhodnotili jako zajímavé zpestření i v jiných směrech povedeného cyklovýletu, a to i přesto, že si naše skupinka prozatím nemohla v přilehlé restauraci dopřát krokodýlí steak.

Marta Heřmanová

Cyklovýlet  - Podyjí II – 28. 8. až 1. 9. 2012

Tohtoročné letné stretnutie cyklistov a „pešiakov“ ako už tradične zorganizovala Zdenka Pániková v krásnom prostredí južnej Moravy, v okolí rieky Dyje. Už asi po piaty rok sme sa zúčastnili aj my s Marianom Zahradníkom, aby sme nielen využili príjemnú Zdenkinu nápaditosť pri výbere miesta konania a obetavosť pri organizovaní tejto akcie, ale aj spoločnosť ďalších Českých mensanov pri cyklistických aj peších túrach, ale aj pri večerných doskových hrách testujúcich náš dôvtip a vedomosti.

Pri večernom príchode do Lukova nás uvítala rozváňajúca cigánska, pripravená rodinou Nezvalových, ktorá bola akurát na ohnisku umiestnenom vo dvore penziónu u Čabalu s príjemným altánkovým posedením.

            V stredu ráno sa naša „pešia sekcia“, počítajúca 7 ľudí, vybrala busom do Čížova a odtiaľ peši cez územie Národného parku Podyjí do rakúskeho Hardeggu. Hneď za Čížovom sme narazili na rezíduum bývalej železnej opony, ktorá vysokým plotom s ostnatým drátom, v ktorom pôvodne bola pustená elektrina, oddeľovala naše socialistické Československo od zahnívajúceho kapitalizmu na západe, v tomto prípade v Rakúsku. Na konci štvorkilometrovej cesty sme prekročili rieku Dyje a s tým aj štátnu hranicu medzi Českou republikou a Rakúskom a ocitli sme sa v malebnom mestečku Hardegg, ktorému dominuje hrad z 12. storočia. Je to čiastočne zrúcanina, ale majitelia obnovili kaplnku a priľahlé priestory, kde je inštalované múzeum venované Maximiliánovi Habsburgskému, cisárovi Mexickému. Vtedajší pán Hardeggu bol priateľom Maximiliána a keď ho povstalci v Mexiku zastrelili, zabezpečil dopravu jeho ostatkov späť, do Rakúsko-Uhorska. Obnovený je aj rytiersky sál, zariadený je stredovekým nábytkom a vyzdobený dobovými maľbami, dokumentmi a najmä zbraňami. V spodnom poschodí sa nachádzajú priestory bývalej kuchyne a nálevne. Až pri ceste naspäť do Čížova, kde sme mali vynikajúci obed, som si uvedomila, že smerom tam sme išli takmer stále dole kopcom, ale keďže bol väčšinou mierny, nevšimla som si to, ale cestou späť sa stúpanie zdalo nekonečné a dalo mi riadne zabrať, bola som naozaj vďačná ostatným členom výpravy, že prispôsobili rýchlosť kroku mojím limitom. Príroda v okolí Dyje je naozaj čarovná, rovnako ako samotná rieka a skaliská a hlboké, dá sa povedať panenské lesy, ktoré ju obklopujú. Jediným pozitívom skutočnosti, že minulý režim nedovolil nikomu priblížiť sa k hraniciam na niekoľko kilometrov je, že nám tým zachoval nedotknutú, nezastavanú a najmä nezdevastovanú prírodu v blízkosti hraníc, ktorú môžeme ešte aj dnes objavovať a obdivovať.

            Večer sme mali Zdenkinu špecialistu, hermelín naložený v sádle a v koreninách, zabalený v alobale a zohriaty/pečený na pahrebe, naozajstná delikatesa. Pred aj po večeri sme opäť hrali – kto Svetový film, kto Aktivity, kto „poľnohospodárov“ (neviem presný názov ale zúčastnení intenzívne farmárčili, pestovali, chovali dobytok, atď.), každý si prišiel na svoje a myslím, že všetkým bolo príjemne.

            Väčšinu štvrtka sme opäť strávili v lesoch a tentoraz sme chodili po lesných cestách, čo je balzam pre naše betónom a asfaltom zdevastované kĺby. Vďaka malej „zajížďce“ naša nedobrovoľne oddelená trojčlenná skupinka prešla asi o 3 km naviac, ale vôbec neľutujem, v milej spoločnosti a v tieni hlbokých lesov počas horúceho letného dňa  je to najlepšie strávený čas, aký si viem predstaviť. Cieľom našej vychádzky bol Nový hrádek, lovecký hrad z polovice 14. Storočia, ktorý dobyli a zničili Švédi počas 30-ročnej vojny (kam až sa dostali!). Prednú časť hradu šľachtický majitelia palácovo upravili a využívali ako lovecký zámoček. Za prvej Československej republiky tu bola zriadená turistická ubytovňa – de facto v jednej nie veľkej sále boli lôžka a o poschodie vyššie bola jedáleň – v hrade s 5 metrovými múrmi, bez vody a príslušenstva... ale romantika to bola určiteJ

V sobotu sme všetci navštívili Znojmo, jednak sme boli celkom unavení, jednak sa prihnal dážď, našťastie nie veľmi intenzívny, ale s malými prestávkami vytrval po celý deň. Ale hlavným dôvodom bolo samotné mesto so zaujímavými pamiatkami a s tradičnými burčiakovými oslavami v (ale skôr pri) starom kláštore Premonštrátov, ktorý však od polovice 18. storočia slúžil ako kasárne a je úplne zanedbaný. Zato burčiak bol famózny, chutil všetkým. Ešte pred burčiakom sme navštívili podzemné chodby, vydlabané v žule v štyroch poschodiach až do hĺbky 26 m. Keď obyvatelia Znojma v 14. storočí začali s jeho budovaním, mali prehĺbené pivnice slúžiť ako sklady hrozna, ovocia a vína. Počas vojen a nájazdov sa pôvodný účel zmenil a podzemné chodby, ktoré sa rozrástli až na 30 km slúžili ako úkryt, lebo ako nám povedala sprievodkyňa, múdri Znojemčania vedeli, že vojnu vyhrá ten, kto prežije!

Už teraz sa teším na cyklovýlet na budúci rok a na stretnutie s priateľmi s ktorými sa už dlho poznám alebo som sa práve zoznámila. Dúfam, že napriek určitým výhradám nebude zrušená „pešia sekcia“ a Zdenke želám veľa elánu a entuziazmu pri organizovaní ďalšej takejto úžasnej akcie.

Mária Svoreňová

 

Tentokrát letošní cyklovýlet pojmul 24 účastníků, z čehož bylo 15 členů Mensy ČR, 2 členové Mensy SK, 5 nečlenů a 2 děti. Jedna účastnice byla omluvena pro nemoc a jeden účastník se nás lekl a nedostavil se vůbec. Na našich toulkách jsme zavítali i do rakouských končin a poznali další krásný kousek kraje. Děkuji všem zúčastněným za pospolitost a skvělou atmosféru a dovoluji si jménem všech zúčastněných poděkovat Mense ČR za finanční podporu akce.

Zdenka Pániková

 

Cyklovýlet 2011

Jako každý rok jsme vyrazily společně se Zdenou na oblíbený cyklovýlet, tentokrát netradičně jako zásobovací vozidlo. V praxi to znamenalo zastávku v hypermarketu a nákup potravin potřebných k nasycení naší šestadvacetihlavé výpravy. Trochu jsem se obávala, že budu muset na dovolené vařit, tato obava se však ukázala jako lichá, neboť u sporáku na mne většinou nezbylo místo a ukázalo se, že účastníci a účastnice jsou nejenom výkonní sportovci, ale také výborní kuchtíci.

Počasí nám přálo, což v rámci letošního léta zdaleka není obvyklé, tak jsme hned druhý den ráno vyrazili na první výpravu. Cyklisti odjeli na cyklobus, jenž jim měl zajistit zajímavé zážitky v Jizerských horách a my, turisti, jsme se vydali na průzkum Lázní Libverdy a okolních kulturních a historických zajímavostí. Poznali jsme zejména lázeňské oplatky, kardiostezku, několik cukráren a kostel v Hejnici.

Třetí den byl společný pro celou výpravu, na večerní poradě jsme si naplánovali výlet do kostela,
hradu a kláštera v Oybinu a do přilehlých skalních atrakcí. Hrad a klášter mne nadchl svou nečekanou rozlehlostí, svým monumentálním půvabem a nádhernou vyhlídkou do okolí, i když zmrzlina v podhradí taky nebyla špatná. Po zmrzlinovém osvěžení jsme se přesunuli do blízkého lesa, kde začínala stezka vedoucí k ferátě, na níž nám naši horolezci předvedli neskutečně atraktivní výstup.

Čtvrtý den bylo počasí velmi nejisté, výsledkem čehož bylo putování mezi vhodnými úkryty. Měli jsme štěstí a vždy když začalo pršet, jsme se nacházeli v blízkosti cukrárny nebo hospody. I přes nepřízeň počasí jsme navštívili pěkné arboretum, malou zoologickou zahrádku a objevili jsme dosud nepoznané Františkovy vodopády.

Během tří dnů se nám nejdůkladněji podařilo prozkoumat přilehlé cukrárny, v rámci objektivity průzkumu většinu z nich několikrát. Myslím, že můžeme s čistým svědomím prohlásit, že náš energetický příjem byl rozhodně vyšší než výdej. Atmosféra celé akce byla již tradičně velice příjemná a přátelská, takže jsme poslední večer mimo jiné plánovali příští cyklovýlet, na který se již teď velmi těším.

Jana Hřebíčková

Letošní největší akce SIGu Cyklistka pod krycím názvem Cyklovýlet se konala od 10. do 14.8.2011. Akce se zúčastnilo 26 členů i nečlenů. Byli jsme poctěni několika zahraničními návštěvníky, a to jak ze Slovenska, tak i z Polska.

 Letošní akce byl po zkušenostech z minulého roku jakýsi experiment nízkonákladového pobytu, kdy jsme měli pronajatý penzion s kuchyní a sami jsme si zajistili snídaně i večeře. Všichni přiložili ruku k dílu a celou dobu jsme prožili ve vzájemné souhře. Celou skupinu jsme rozdělili na několik podskupin, v nichž každý člověk si mohl najít společnost podle svých zájmů i možností, jako cykloturistika, pěší turistika i autoturistika. Každý večer jsme si naplánovali akce na další den. Ve čtvrtek jsme výletovali v okolí Lázní Libverda, prozkoumali místní prameny a cukrárny a byli se podívat v proslulé restauraci Obří sud. Na pátek jsme se rozhodli uspořádat výlet za hranice do německých saských skalních měst. Naše cesta vedla do Oybinu a návštěvu místního skalního hradu, cestou zpět jsme zastavili ve skalním měste u ferraty Alpine Grat, kde si naši horolezci udělali výstup, několik dalších je doběhlo turistickými stezkami a šli se společně podívat na několik dalších přírodních zajímavostí, my ostatní však museli zpátky zajistit  zásobování na společnou večeři. Sobota pak byla určena na poznávání Jizerských hor.

Večery probíhaly ve znamení společenských her, jako Activity, Evropa či obyčejného povídání si.

Z vlastního pohledu můžu akci považovat za velmi zdařenou, protože od začátku až do konce probíhala ve velmi přátelské atmosféře. Chtěla bych poděkovat všem zúčastněným za obrovskou toleranci k sobě vzájemně i k organizačním záležitostem. Všechno klapalo jako na drátku a pokud náhodou něco neklaplo, příště se určitě příště poučíme a polepšíme.

Z.Pániková

 

Ohlas Charlotte Vlkové na poslední uskutečněnou akci:

Můj první mesnovní výlet, aneb návštěva jeskyně Býčí skála a Výpustek v Moravském Krasu

V neděli 22. května 2011 jsme se vydali do Moravského krasu. Pořadatelka, paní Zdeňka Pániková, si pro nás připravila velmi zajímavý program, včetně slunečného počasí.

Dopoledne jsme navštívili jeskyni Býčí skála. Býčí skála je druhá největší jeskyně v ČR. Běžně není komerčně přístupná veřejnosti, oproti ostatním jeskyním v této lokalitě. Svůj název dostala podle malé bronzové sošky býčka, kterou zde našli v minulém století bratři Feklové.

Po téměř dvou hodinách strávených v jeskyni jsme si všichni udělali asi dvoukilometrovou procházku podél Křtinského potoka na Starou huť, také nazývanou jako huť Františka. Příjemně znaveni jsme se sešli v nejbližším občerstvovacím zařízení. Čas oběda jsme strávili v pěkném interiéru, kde nám příjemná obsluha sdělila, že není v podstatě nic k jídlu, kromě klobás.

Odpolední návštěva jeskyně Výpustek byla rovněž velice zajímavá. Mohli jsme zde shlédnout nejen pozůstatky vojenské továrny z minulého století, ale i jedinečný gepardí vzor vzniklý srážením sazí, které jsou důkazem dávného požáru továrny z 2. světové války.

A moje pocity na závěr? Živí aktivní mensané jsou normální, společenští a nekoušou. Po ročním pasivním členství chci být aktivní členkou a těším se na další akce.

 

Cyklovýlet 2010 - Hostětín - 11.-15.8.2010

Jarek Zavadil: Biocyklovýlet

Rok se s rokem sešel a jak je již několik posledních let zvykem, tak se i toto léto konal další cyklovýlet. Tentokrát zájemci o pohyb na čerstvém vzduchu putovali do obce Hostětín, která leží na pomezí Valašska a Slovácka, poblíž Luhačovic. Svou proslulost obec získala díky realizaci velkého množství ekologických projektů, založených na využívání místních zdrojů a technologií šetrných k životnímu prostředí. Ubytováni jsme byli v obecním domě a stravování probíhalo v pasivním ekodomě Veronica. Zde musím dodat, že tolik zdravého biojídla jsem nikdy předtím na svém talíři neviděl (a doufám, že už ani nikdy neuvidím).

Ve čtvrtek se naše skupina rozdělila na dvě části – cyklistickou a turistickou, zatím s převahou kolomilných mensanů. Výlet byl kratší, neboť nás odpoledne čekala prohlídka slavné obce Hostětín (letos ji navštívil kromě nás i princ Charles). Průvodcem jsme byli postupně seznámeni s pasivním domem, kořenovou čistírnou odpadních vod a obecní výtopnou na dřevní štěpku, která dodává teplo do většiny domů v Hostětíně. Na několika domech jsou nainstalovány sluneční kolektory a v místní moštárně se vyrábí i jablečný mošt. Večer jsme zakončili hraním Aktivit.

V pátek ráno se dvě přibližně stejně početné skupiny vydaly vstříc svým cílům. Pěší se rozhodli pro výlet do vesničky Bojkovice a po prozkoumání místních pamětihodností jsme se vydali zpět. Večer jsme měli možnost zajít na zábavu s dechovkou a místními důchodci, to však nikdo z přítomných nevyužil. Místo toho jsme si zahráli karetní hru Uno a zjistili, že u této hry skutečně platí pravidlo – jak Uno jednou zkusíš, už nemůžeš přestat, a to i přesto (nebo právě proto), že vyhrávala hlavně jedna milá účastnice.

V sobotu jsme se vydali všichni na výlet do Luhačovic, dva odvážlivci se dokonce vydali zdolat místní kopce na kole, ostatní dali přednost motorovým vozidlům. Po nezbytném ochutnání místní léčivé vody a podstatně chutnějších lázeňských oplatcích jsme se prošli přírodou v okolí města. Na zpáteční cestě jsme ještě navštívili Pivečkův lesopark ve Slavičíně, který skrývá kolem dvaceti dřevěných soch, převážně znázorňujících zvířata. Dřevěné sochy si získaly okamžitou pozornost všech přítomných dětí a mensanů. Poté, co mensané vylezli na hřbet každé soše, která hřbet měla, někdy ho i mít nemusela, jsme jeli zpět, abychom stihli večerní místní zábavu, tentokrát určenou mladším ročníkům.

Hned po probuzení v neděli ráno jsme poobvědvali a nastal čas loučení. Co dodat na závěr? Snad jen, že se mi jen velmi těžko odjíždělo a už se těším na další ročník. Chtěl bych všem účastníkům poděkovat za skvělou atmosféru a zejména Zdence s Janou za krásný zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.

 

Jana Hřebíčková: Cyklovýlet Hostětín

Přestože to na začátku vypadalo, že budeme spát v postelích ve dvojicích, těsně před zahájením cyklovýletu několik účastníků svou účast vzdalo a tak jsme se do domečku v Hostětíně vešli zcela pohodlně i s koly. Po příjezdu na místo jsme prodloužený víkend zahájili bojovkou na téma „najděte tu paní z obecního úřadu a dostaňte z ní klíče od domu“. Naštěstí nám ochotní obyvatelé vesničky poskytli dostatečný počet indicií a nakonec i potřebné klíče od našeho dočasného útočiště.

Jelikož jsme dorazili jako první, usoudili jsme, že nám náleží právo zvolit si naše pokojíky co nejdál od společenské místnosti. Přestože prostorná společenská místnost i s přilehlou kuchyní se nacházela v prvním patře, stejně jsme nakonec většinu času trávili ve spodní kuchyni a to i přesto, že jsme kolem stolu museli kvůli nedostatku židlí postávat.

První večerní porada nás rozdělila na sekci cyklistickou a pěší. Vedení cyklistické sekce se ujal Marián (v minulých letech věrný člen sekce zvané sado-maso) a tak jsme všichni měli možnost poznat, jak se naše kola vyrovnají s lesními nástrahami v podobě bažin, kořenů a padlých stromů. Co do vzdálenosti jsme toho moc nenajeli, ale dobrodružství to bylo, nicméně mělo za následek únik několika členů cyklistické sekce do sekce pěší. Odpoledne jsme absolvovali poučnou exkurzi v ekologické vesnici s výkladem o činnosti kořenové čističky vod, výhodách pasivního domu a dalších ekologických vymoženostech.

Unaveni dopolední projížďkou a odpolední tříhodinovou exkurzí jsme denní program ukončili ochutnávkou moštů mnoha příchutí z místní moštárny. Jako nejchutnější jsme vyhodnotili jablečnou klasiku (příchuť červená řepa vůbec nezaujala). Večerní program nabitý společenskou hrou a návštěvou dalších Mensanů nám neumožnil absolvovat tradiční večerní poradu, proto se ráno muselo improvizovat.

V cyklistické sekci došlo ke vzbouření (s lidskou tváří) části výpravy používající jiná než horská kola, takže jsme zvolili styčné body na trase, kde jsme se vždy setkávali, ale cestu samotnou jsme absolvovali někteří lesem a někteří po silnici. Přibližně v polovině cesty jsme se rozhodli, že původně naplánovaná trasa byla příliš krátká a navíc s nedostatečným množstvím restauračních zařízení po cestě, takže došlo k modifikaci. Účelem bylo objevit restauraci, kde bychom doplnili potřebnou energii. Domnívali jsme se, že Valašské Klobouky by takové zařízení mohly nabídnout. Těžko posoudit, zda jsme se nemýlili, nicméně jsme se najedli a vypravili se na cestu zpět. Tentokrát nás čekala na konci cesty odměna v podobě klesání do naší dočasně domovské vesničky.

Třetí den ráno se ukázalo, že pěší sekce, co do počtu členů, jasně zvítězila. Naše hromadná výprava se přesunula do nedalekých Luhačovic. Prohlídku lázní jsme zahájili zmrzlinou, dalším bodem programu byl krátký geocaching, poté procházka lesem k jezírku lásky nakonec hledání jisté konkrétní restaurace, jejíž název jsem zapomněla, ale vařili tam opravdu dobře.

Poslední večer se v Hostětíně konala taneční zábava a tak jsme se rozhodli, že si půjdeme zatančit. Z původně plánované krátké exkurze na vesnickou tancovačku (cituji slova jedné z nás, jež byla pronesena, když jsme se snažili přesvědčit hlídače u vchodu, že nemusíme platit vstupné „my se jdeme jenom mrknout…“) se vyklubal téměř celonoční program. Parket byl náš a nejenom, že jsme si zatančili, ale i zazpívali. Moje pokusy zapamatovat si pravidla hry UNO ve čtyři hodiny ráno po prohýřeném večeru se ukázaly být marnými, tak jsem hru vzdala po druhém kole a šla jsem se vyspat.

Ráno nás totiž čekal úklid a rozjezd k domovům. Chtěla bych poděkovat všem účastníkům letošního cyklovýletu za báječnou atmosféru a Zdeně za organizaci a těším se na příště.

 

Majka Svoreňová

Už tretím rokom som sa zúčastnila letnej akcie Českej Mensy, organizovanej Zdenkou Pánikovou, pod názvom Cyklovýlet a vôbec neprekážalo, že k pohybu nikdy nepoužívam dvojkolesový dopravný prostriedok na vlastný pohon. Vždy sa medzi účastníkmi našli aj pešiaci a v tomto roku nás bola nakoniec prevaha. Nie že by som tak trošku nezávidela cyklistom, preháňať sa krajinou vyššou ako cca 4 km rýchlosťou, napriek pražiacemu slnku vlasy preberá jemný osviežujúci vánok a človek aj ďalej zájde, ale táto radosť mi nebola dopriata. Nebudem sa tu moc rozširovať o „metrákoch“ blata, ktoré si cyklisti zo svojich výletov takmer vždy doniesli na bicykloch aj na sebe – vďaka na dážď bohatému letu a terénu, ktorým sa rozhodli predierať, prípadne prebrodiť.

Aj tento rok Zdenka vybrala veľmi pekné prostredie, príjemnú, čistučkú, kvetmi obsypanú dedinu Hostětín, obkolesenú lesmi v kopcovitej oblasti Bielych Karpát. Samotná obec leží iba 5 km od hranice so Slovenskom, na pomedzí výrazných folklórnych oblastí – Slovácka a Valašska. Už dve desaťročia sa tu realizujú ekologické projekty zaoberajúce sa využitím miestnych zdrojov (napr. muštáreň, biomasy), úsporami energie (napr. koreňová čistiareň odpadových vôd) a obnoviteľnými zdrojmi energie (napr. solárne kolektory). Pri návšteve britského korunného princa Charlesa, veľkého zástancu ekológie, aj táto obec mu bola ukázaná - ako sme sa dozvedeli pri podrobnej prehliadke všetkých ekologických počinov realizovaných v tejto obci aj s odborným výkladom ako ktoré zariadenie funguje. Táto lastovička modelových projektov udržateľného rozvoja nám ukazuje „kadiaľ vedie cesta“ a aj keď to vôbec nie je ľahké ani lacné, práve po takejto ceste sa budeme musieť čím skôr vybrať všetci, ak chceme dať budúcim generáciám šancu.

Ale od vážneho k veselému. Po celý čas panovala v našej grupe výborná nálada, k čomu prispelo pohodové vstávanie na raňajky o deviatej v neďalekej „ekologickej jedálni“, kde sme mali zabezpečené aj večere. Dostali sme aj také netradičné jedlo ako nátierku zo šošovice, ale aj párky a guláš, takže si každý prišiel na svoje.

Napriek účasti veľmi dobrých „pešiakov“, naše pešie túry boli prispôsobené výkonnosti aj najslabšieho z účastníkov, čo mimoriadne oceňujem, lebo tým dostali naše výlety okrem fyzického aj kultúrny a spoločenský rozmer. Zastavenia v ľudských sídlach nám umožnili ochutnať miestne produkty, najmä tekutého skupenstva, náležite sa posilniť v miestnych reštauráciách. V Slavičíne, cieli nášho prvého výletu, sme obedovali v zámočku (prerobenom na reštauráciu) s neuveriteľne efektívnym servisom a menu veľmi dobrej chuti, kvality aj ceny.

Prehliadku eko-dediny s nami absolvovala skupina návštevníkov na čele s predsedom Českej Mensy Tomášom, ktorej časť tvoril naozaj životaschopný dorast Mensy.

Večer sme si zahrali naše tradičné a mimoriadne obľúbené „Aktivity“, kde sa každý predvádzal ako najlepšie vedel (pre tých čo túto hru nepoznajú: vytiahnuté slovo na kartičke musí člen skupiny v časovom limite opísať slovami, nakresliť na papier alebo predviesť pantomímou a ostatní členovia tímu musia slovo uhádnuť, nuž a predveďte napr. „pašerácky chodník“). Venovali sme sa aj pozorovaniu perseíd, úspešnosť bola rôzna, ale zážitok úžasný – také nebo v meste nevidíme!

Nasledujúci deň sme putovali cez Pitín do Bojkovíc. Na medzizastávke v Pitíne sme so Zdenkou s takou radosťou „vyrazili“ za rýchlejšou časťou výpravy odpočívajúcej pri tradičnom českom moku, že sme sa dostali do „zovretia“ škodovky a traktora, ktoré práve prechádzali po ceste za ktorou bol cieľ nášho nadšenia, vďaka šoférom za ohľaduplnosť. Pri starom kostole so zaujímavou modernou výzdobou sme sa na zvyšok cesty nechtiac rozdelili.

Keď sme dorazili do peknej reštaurácie s vodopádikom a jazierkom s leknami v Bojkoviciach bolo už neskoré poludnie čoho dôsledkom bolo viac ako hodinové čakanie na obed – preto sme stihli urobiť aj video čakajúcej skupinky a plno fotografií. Na záver sme pomohli Zdenke pohľadať geocache-ku na kopci pod práve rekonštruovaným zámkom, nakúpiť špekáčiky na večerný „táborák“ a autobusom domov. Tí zdatnejší si dali peši aj spiatočku. Okrem opekania pri ohníku na záhrade v príjemnom večernom tichu, sme sa venovali aj hraniu (podaktorí iba učeniu) kartovej hry UNO, až kým neprepukla búrka sprevádzaná takým hromobitím a bleskami akoby chcela zahlušiť všetko navôkol. Našťastie aj nasledujúce sobotné ráno bolo krásne a slnečné ako každý z tých štyroch dní nášho pobytu.

Sobotu sme strávili v Luhačoviciach, blízkych a známych kúpeľoch, odkiaľ pochádza známa minerálka Vincentka, je veľmi chutná a „podáva“ sa bezplatne na konci Kolonády. Ochutnali sme aj Ottovku - prameň je krytý okrúhlym altánkom, takým fotogenickým, že sme neodolali sa pod ním zvečniť. Veľký zraz sme si dali na Lázenskom námestí pri veľkej okrúhlej fontáne, ktorú Markétka využila na príjemný odpočinok. Vliezli sme aj do lesa nad kúpeľmi a pomerne rýchlo (vďaka navigácii) sme našli ďalšiu geocache-ku. Na obed sme si dali vo veľmi príjemnej záhradnej reštaurácii naozaj delikátne pečené koleno a ochutnávku Luhačovíc sme zavŕšili chutnými oplátkami a výbornou zmrzlinou.

Posledný deň osedlali bicykle už len dva skalní a tiež si to namierili do 20 km vzdialených Luhačovíc, ale ako povedal Marian - s Vitom si užívali asi najkrajší cyklovýlet v tomto roku.

Po ceste do Hostětína sme sa zastavili nazbierať hríby, na mieste kde ich Tom lokalizoval dva dni predtým a bolo ich tam neuveriteľne veľa – predstavte si hustotu a veľkosť hríbov keď sa hubári vyťahujú – napriek tomu, že polovica z hríbov už bola nepoužiteľná, postačili na nedeľnú praženicu s hríbmi pre asi 10 ľudí.

Väčšia skupina sa po ceste späť zastavila v Slavičíne v lesoparku a na fotkách som videla, že bol plný úžasných zverov, aj keď z dreva, ktoré sa stali súčasťou ich neviazanej zábavy. Aj okolie Hostětína je posiate drevenými sochami a niektorí šikovnejší stihli aj ich prehliadku kým sa zotmelo.

Večer nasledovala tancovačka na miestnej diskotékovej zábave, poslední účastníci priplachtili po 3 ráno a ešte si s nami zahrali pár kolečiek UNO. Následkom toho som ráno vstala až o pol jedenástej, ale ešte som stihla výborné raňajky – tú praženicu (vďaka Alenke, Marte, Jirkovi a ďalším) a aj priložiť „ruku“ pri upratovaní domu, ktorý bol počas pobytu len náš.

Pri našich potulkách sme mali dostatok času osviežiť už „rozbehnuté“ priateľstvá so Zdenkou, Jankou, Majkou, Ivanom a nadviazať nové s Aničkou, Tomom, Jardom, Jarkou a ďalšími.

Diskusie a rozhovory s najmladšími účastníkmi Cyklovýletu, ku ktorým sa naskytli príležitosti, ma mimoriadne zaujali a prekvapili. Mala som možnosť nazrieť do sveta „mladých“, do ich myslenia, poznať ich rozhľadenosť, vedomosti z najširšieho spektra oblastí a názorovú vyhranenosť. Chvíle strávené takými príjemnými a zmysluplnými rozhovormi sú naozaj vzácnosťou aj preto, že dnešný svet je skôr založený na uponáhľanosti a povrchnosti.

Vďaka rozvoju elektrotechniky (a čo ja viem čoho všetkého ešte, ale najmä Marianovej kamere na prilbe) sme mali možnosť si hneď pozrieť zážitky z ciest cykloturistov. Láďa si pozrel miesto, kde stratil fľašu s vodou, zasmiali sme sa nad váhavým brodením bačorín na lesných chodníkoch a umývaním bicyklov v potoku ale aj švenkom cyklistov okolo stojaceho Mariana na nejakej zákrute.

Ťažko sa mi lúčilo s každým odchádzajúcim účastníkom Cyklovýletu, asi aj vďaka kompaktnému ubytovaniu a priestorom na spoločné spoločenské hry a prekáračky bola nálada veľmi družná a pohodová, spoločenská s dostatkom miesta pre individuálno každého z nás. Boli sme medzi poslednými, kto zakýval Zdenke, Janke a Jardovi.

Dovidenia o rok, zase na nejakom peknom mieste s príjemnou skupinou mensa-ľudí!

Zdenka:

Co k tomuto dodat? Mám radost, že se letošní cyklovýlet líbil, i mně se líbil. Počasí nám vyšlo, prostě co víc si přát? Děkuji všem zúčastněným za skvělou přátelskou atmosféru, za vynikající houbovou smaženici, za opravené kolo, za příkladnou disciplínu, za úžasou toleranci, za skvěle uklizený penzion, a prostě za to, že jen díky vám nám všechno klaplo jako na drátku. A už se těším na příští rok na náš další letní cyklo-pěšo-geocachingový mensovní výlet do Lázní Libverda ve frýdlantském výběžku.

Fotodokumentace ze sebraných fotografií zpracovaná do dvou videosekvencí:

Fotky Hostětín 2010 1. díl

Fotky Hostětín 2010 2. díl

 

Cyklovýlet 2009 - Rozkoš - 12.-15.8.2009

Fotky z cyklovýletu - Rozkoš a Skaly Bledne 2009

 Letošní cykloakci považuji za mimořádně vydařenou. Počasí nám přálo, nálada byla skvělá a navštívená místa stála za to.

Ve čtvrtek jsme ujeli asi 40 km dlouhý okruh po cyklostezce přes Ratibořice a Babiččino údolí do Červeného Kostelce, kde jsme se podívali na muzeum Boženy Němcové. Zde jsme se rozdělili na silnější menšinu a slabší většinu. Já společně s druhou skupinou jsme se vydali zpět směrem do kempu.

Silnější menšina to objela přes Náchod. Cestou jsme měli jeden defekt a jednu rozviklanou sedlovku. Pro příště se asi náhradní sedlovka – vedle pumpičky, baterky, helmy, GPS navigace a náhradní duše – stane pro jisté účastníky povinným vybavením na cyklovýlet. Pěší skupina prošla okolí Ratibořic a Starého bělidla, a to včetně okolních cukráren.

V pátek jsem se odtrhla od cykloskupiny a přidala se k pěší sekci. Vlakem jsme dojeli ke Kuksu. V zámecké restauraci jsme počkali, až dorazí cykloskupina a vydali se na prohlídku hospitalu s krásnými sochami Matyáše Bernarda Brauna – opravdu nádherná byla výstava alegorie ctností a neřestí v klášterním lapidáriu. Ještě jsme stihli prohlédnout farmaceutické muzeum, hrobku i galerii vína a vydali jsme se na další cestu. Cyklisté se vydali zpět do kempu, pěší se rozhodli prozkoumat nově otevřenou křížovou cestu (projekt nazvaný Příběh naděje a utrpení člověka) nedaleko obce Stanovice. V plánu jsme ještě měli návštěvu známého Braunova Betlému. Křížová cesta byla natolik zajímavá, že Betlém jsme už navštívit nestihli, museli jsme naskočit na vlak, abychom se ještě za světla vrátili do České Skalice.

V sobotu jsme se rozhodli udělat autovýlet do polského národního parku Gory Stolowe. Nejdříve jsme navštívili Bledne Skaly a poté jsme jeli na Velkou Hejšovinu, na kterou jsme všichni vystoupali a prohlédli si celý labyrint skalních útvarů. Večerní programy vyplňovalo hraní hry Aktivity a poslední večer i karaoke diskotéka.

 

Cyklovýlet 2008 - MALÝ RATMÍROV - 11.-15.7.2008.

Vážení příznivci pohybu na čerstvém vzduchu a poznávání nových zákoutí naší republiky,

pro letošní prázdniny jsem si pro vás připravila ve spolupráci s Tomášem Hladíkem další lahůdku, v termínu 11.-15.7.2008 (pátek až úterý!), se koná letošní letní cyklovýlet v chatovém táboře v Malém Ratmírově na pomezí oblastí České Kanady.

ababaTento pozoruhodný kraj láká svými romantickými rybníky, má krásné údolí řek a potoků a hluboké lesy, ale i mnohé kulturní památky. Románské umění je zde zastoupeno v jádru hradu Landštejn, gotiku najdeme na zámku v Jindřichově Hradci, který se nachází 12 km od zařízení, ve kterém budeme ubytování, gotiku zastupuje i řada kostelů, které při svých toulkách potkáme. Do vzhledu měst velmi výrazně zasáhla i renesance, kterou budeme mít možnost poznat v městské památkové rezervaci v Jindřichově Hradci, nebo na vodním zámku Červená Lhota, kam nás v úterý odveze historický autobus. Taktéž stopy židovské kultury budeme moci při svých toulkách poznat. Máme pro vás připravený také výlet jindřichohradeckou úzkokolejkou na trati Malý Ratmírov Nová Bystřice, kterou potáhne parní lokomotiva ( kterou se včetně naších kol dopravíme na místo později určené, odkud se potom vrátíme do místa pobytu po vlastní ose). Dalším lákadlem je folkový festival Folková růže, který bude těchto dnech probíhat v prostorách jindřichohradeckého zámku. Pokud nám počasí bude přát, bude možné na rybníku, který je přilehlý kempu, ve kterém budeme ubytováni, uspořádat závody na vodních šlapadlech.

Harmonogram akce proto předběžně se jeví následovně:

Pátek: příjezd, organizační záležitosti, porad

Sobota: Zámek Jindřichův Hradec, folkový festival, v případě zájmu návštěva vozového depa úzkokolejové

Neděle: cyklo či pěší výlet parním vláčkem na Landštejn a okolí, večer posezení s grilováním – podle zájmu zúčastněný

Pondělí: závody na šlapadlech, volejbal či tenis či jiný programb

Úterý: výlet historickým autobusem na zámek Červená Lhota, odpoledne rozloučení a odjezd

Další instrukce budou zaslány již pouze závazně přihlášeným, s kterými budeme konkrétní program koordinovat ke vzájemné spokojenosti všech zúčastněnýc

Ubytování je připraveno ve čtyřlůžkových chatkách nebo ve čtyřlůžkových dřevěných srubech. Cena za chatku je 670 Kč, za srub 770 Kč za noc. Upozorňuji, že cena se neplatí za jednotlivce, nýbrž za chatku, takže pokud by někdo preferoval soukromí, je to možné za předpokladu, že ho to vyjde trochu dráž. Ale na druhou stranu, pokud by někdo chtěl odjet dříve, není možné, aby na něho další jeho spoluubytovaní dopláceli. Toto podmínku ubytování je nutné akceptovat a vzít při koordinaci ubytování bezpodmínečně v úvahu. Ve srubu je možné zajistit přistýlku za 140 Kč. Výjiměčně lze povolit ubytování ve stanu za částku 20 Kč za stan a 20 Kč za osobu ve stanu. Ubytování ve stanu je však velmi nejisté, běžně se v tomto zařízení nepovoluje. Další poplatky jsou: rekreační poplatek na osobu 15,- Kč, poplatek za auto 20 Kč, za psa taktéž 20 Kč denně. Polopenze pro dospělé je 130 Kč, pro děti 95 Kč na den.

Jelikož rekreační zařízení požaduje závazné objednávky včetně zálohy na ubytování do konce března, je nutné tedy se závaznou přihláškou do 31.3.2007 poslat na účet 11467001/2400 u E-banky – Tomáš Hladík, který se stal pokladníkem akce, částku ve výši 500,- Kč, která se skládá ze 100 Kč – manipulační poplatek, který je současně i nevratná záloha a ze zálohy na ubytování ve výši 100 Kč za každou noc, kterou hodláte na akci strávit. Nečlenové zaplatí manipulační poplatek o 50 Kč vyšší. Tento pak bude rozpočítán, z něho budou uhrazeny náklady spojené s akcí a případný zbytek bude použit na nedělní grilování. Přihlášky po uvedeném termínu budou možné pouze po osobní dohodě s Tomášem Hladíkem.

A jak se dostanete na místo určení: Souřadnice GPS: Loc: 49°8'35.447"N, 15°7'26.22"E

Vlakem z Prahy: směrem na České Budějovice, vystoupíte ve stanici Veselí nad Lužnicí a přestoupíte do vlaku na Horní Cerekev a pojedete až do Jindřichova Hradce. V Jindřichově Hradci přesednete na již zmíněnou úzkokolejku směr Nová Bystřice a na 4. zástávce úspěšně vystoupíte. Z Jindřichova Hradce můžete dojet samozřejmě také na kole.

Autem: Záleží odkud. Můžete použít Routeplanner

Bližší informace a přihlašovací formulář najdete na stránkách Mensy ČR viz

Tam se musíme po schválení tohoto cancu propracovat

Nezapomeňte hlavně, že čas neúprosně letí a nutně potřebuji potvrdit rezervaci ubytování do 31.3.2008!

Tak AHOJ v Ratmírově!

Zdenka Pániková, tel. 737 154 078 a Tomáš Hladík, tel. 777310007

Fotky z cyklo Ratmírov 2008

 

Jak jsme jezdili na kole, vláčkem, v dešti, se psem v košíku… a vůbec

BIMBO NÁDVORNÍK, NADVORNIK@TUEV-NORD.CZ; JARMILA BÁRA WOLFOVÁ

Po roce jsme zaznamenali pozvánku od Zdeňky na letní cyklování, které letos bylo upíchnuto do příjemného prostředí kempu v Malém Ratmírově, což je lokalita cca 10 km od Jindřichova Hradce. Organizátorům se tímto omlouváme, ale stejně jako před dvěma lety do Českého ráje jsme mimo kola a psa přivezli i déšť – asi nás to nějak pronásleduje. První den jsme přesně dle itineráře dorazili na terasu restauračky přímo v kempu, kde nás ale v rozporu s itinerářem nečekal Tomáš… Přesto jsme se úspěšně ubytovali a čekali, jedli, pili, hodovali. Současně jsme s počáteční nedůvěrou zkoumali vybavení kempu, které se nakonec ukázalo jako docela ucházející – především funkční kamínka v chatkách a dostatek paliva, které bylo v ceně, se ukázalo nakonec jako obrovská výhoda především pro jedince, pro které zima začíná při teplotě + 25 °C. Pivko bylo celkem ucházející, postupně všichni dorazili, dohodli se na programu na další den, pokecali a šli chrnět.

Druhý den jsme zvolili individuální program – tedy cestu do Žirovnice (nebo Žirovnic? – místním se za neznalost místopisných názvů dodatečně omlouvám), kterou jsme i bez jakéhokoli předchozího tréninku dokončili jen s mírnými otlačeninami pr…. eh, zadečků, zvládli jsme i technické potíže – opakovaně padající košík, v němž je po většinu cesty přepravována naše obranářka – německý špic Tara se zvoucí. S úctou a hrůzou jsme následně vnímali údaje o ujetých kilometrech některých ostatních účastníků a jejich plány na další den.

Na třetí den byl naplánován kombinovaný výlet… parním vlakem tam, svými silami zpět, cíl – Landštejn. Zajímavý hrad, který byl veřejnosti zpřístupněn až někdy v devadesátých letech, předtím byl v hraničním pásmu a nikdo tam nesměl… asi proto, abychom z věže neviděli zlým rakouským kapitalistům do talířků. Den začal pro našeho psíka šokem – parní lokomotiva byla prostě tvorem nad její chápání a celou cestu dávala najevo, že v blízkosti takového hlučného, pískajícího, hulícího a funícího zvířete se necítí vůbec dobře. Uvítala konec cesty vláčkem a přestup do svého – již pevně uvázaného – proutěného boxu. Zamířili jsme na hrad. Po dobrém obědě jsme vyrazili zpět na kolech – a počasí začalo zlobit. Z mírného poprchávání se postupně stal takový zahradnický deštík – mírný, ale trvalý, pro zahrádku výborný, ale na kole pěkně protivný. Operativně jsme mírně změnili trasu a podařilo se nám do kempu dojet ještě před změnou deštíku v průtrž. Tu si v plné síle užili někteří další včetně dalších morových ran – např. ulomení sedlovky asi deset kiláků od kempu, takže Ivan zbytek absolvoval stoje v pedálech.

Večer se baštilo – Marián, který byl pověřen duchovním vedením přípravy živáňské pečeně, se svého úkolu zhostil na jedničku, i když mu osud házel zrádné klacky pod nohy. Například když chtěl zabalit vrstvy alobalu tak, aby se při otáčení nad ohněm nerozmotávaly, tak metodou pokus – omyl bylo zjištěno, že gril se otáčí ve směru hodinových ručiček, tomu byl přizpůsoben klad alobalových vrstev, abychom pak zjistili, že pořízený stroj nabodnutým pokrmem neotáčí ve směru ručiček, ale… no vlastně vůbec.b

Následovala výroba ruční kliky systémem co dům, respektive udržbářské brašny aut, daly a rozlosování časů, po které jednotliví hladoví účastníci pomocí prosté lidské síly udržovali požadovanou rotaci. Ale výsledek… éňo ňéňo. Prostě to nemělo chybu.

Pondělí bylo – poněkud nešťastně z naší strany (zavřená vrata muzeí a tak) – věnováno prohlídce Jindřichova Hradce. Pršelo a byla zima, zachránila nás cukrárna a cmundérie (podle vzoru pizzerie, cmunda je pak ramborák na různé způsoby a s různými náplněmi, např. kousky pečeného kapra nebo kuřete – mňam). Viděli jsme krásně zaolejované lokomotivní depo úzkokolejných drah a někteří jen o vlas unikli možnosti vidět a zažít, že i když je parní mašině už více než půl století, tak v souboji na přejezdu s neoprávněně tam pobývajícím osobním autem byla jednoznačným vítězem. Večer se prakticky všude topilo, v hospůdce se hrály Aktivity a nepříliš úspěšně bojovalo s nervózní obsluhou

Zvonec nezazvonil, ale konec byl před námi. Na dopoledne byl ještě naplánován krásný zámeček Červená Lhota, kam nám odmítli vpustit naše dvoukilové zvíře, a to ani uzavřené v bytelné tašce, takže nakonec ji pak před potupným pobytem v zavřeném autě zachránila Radkova nabídka k dočasnému azylu. Prohlídka zámku byla pak už jen tečkou za příjemnými čtyřmi dny, za které pořádajícím – především Carle, Tomášovi a Zdeňce – děkujeme… a snad za rok na shledanou.

 

Skvělá dovolená

 VLADIMÍR KUTÁLEK, VLADIMIR.KUTALEK@POST.CZ

Na letošní letní cyklování jsem vyrazil o den dříve a spojil ho i s návštěvou festivalu Folková růže, který se konává v Jindřichově Hradci. První a druhý den pobytu jsem si uspořádal dle svého.

Na druhý den večer dorazili i ostatní mensané, takže den skončil klasicky – mensanským pokecem

Třetí den byl naplánován výlet na jindřichohradecký zámek a pak na festival. Já jsem se na dopoledne přidal ke skupince „hard core“. Vydali jsme se zkratkou přes Strmilov, Žirovnice, (můj sólo výlet do Počátek) a Novou Včelnici. Já jsem zaostával do kopců, ale zato jsem se stával vůdcem z kopce, výsledně jsme jeli takovým svižnějším tempem. Sice jsme dojeli včas na prohlídku zámku, ale větší část týmu se rozhodla raději pro oběd. A pak, za drobného poprchávání, do muzea na festival. Spěchaje na večeři jsme potkali vyčerpané účastníky jiného týmu. Večer se pár bláznů vydalo autem na festival.

Následující den byl věnován výpravě na hrad Landštejn. Část cesty historickým parním vláčkem (pomalá jízda, ale i tak se dá doporučit), pak na kolech. Náš tým to bral zkratkami. Poslední zkratka byl vzrušující sjezd turistickou stezkou, kdy i pěší rychlost byla příliš vysoká. Výšlapem 214 schodů věže hradu jsme zakončili dopoledne. Při obědě jsme přibrali do hard core týmu dalšího člena. Cestou jsme se navzájem předjížděli – naše průměrná cestovní rychlost dosáhla 30 km/h, po rovince 40 a z kopce i 60 km/h. Dokonce jsem ještě stihl „odskakovat“ pro turistické známky.

V Dačicích, v nejzazším místě cesty, asi 50 km od Malého Ratmírova, nás chytl déšť… Teď se mi vyplatil můj handicap v podobě plné brašny. Oblékl jsem si nepromokavý oblek a bylo mi fajn, déšť nedéšť. Zato zbytek týmu… Kraťasy a trička… Cestou jsme se raději nechali vést navigací, a kdyby jen pro tento den, tak se vyplatila, večerní grilovačku jsme nepropásli.

Předposlední den jsem už nikoho na kolo nezlákal – vypadalo to na poprchávání. Nemaje suché civilní oblečení, vydal jsem se do Jindřichova Hradce na kole. Cestou jsem objevil v silnici takovou díru v asfaltu, že pro auto už nebyla průjezdná. Nějaké auto zřejmě hledalo alternativní variantu, protože nedaleko odfukovala parní lokomotiva s autem napasovaným napříč před nárazník

V depu úzkokolejky jsem si pak připadal jak pan důležitý, neb jsem měl přesnější informace než zbytek výletníků. A naplno jsem si prožil, jak se cítí lidé před televizní kamerou, kteří se někam připletli a teď jsou zpovídáni televizí. Už se jim tak smát nebudu, taky jsem se nechal u depa unés

Večerní mensovní aktivity jsem musel předčasně opustit. Druhý den jsem brzo vstával, v šest jsem vyjel, abych v devět byl v Českých Budějovicích, nakonec jsem měl i tak půlhodinové zpoždění. Po krátkém výborném občerstvení a prohlídce Černé věže jsem se vydal skutečným relaxačním tempem přes malebné jihočeské vesničky do Čičenic. A na závěr sprint, s plnou polní, na vlakové nádraží. Cykloholismu zdar! Celková závislost 370 km.

 

Cyklovýlet v okolí Jindřichova Hradce 2008

 PETR OLŠÁKPETR@OLSAK.NET

Ačkoli cyklování pořádají kolegové z Mensy už několik let, letos jsem se zúčastnil této akce poprvé. Chtěl bych na tomto místě sdělit své soukromé pocity, snad to někomu připadne inspirativní.

Prvním oříškem, který mírně testoval inteligenci, bylo vyřešení otázky, jak se přihlásit. Na www stránkách se píše, že je potřeba se nejprve dohodnout telefonicky (to nebyl problém), dále poslat přihlášku (registrovat se na webu taky není problém) a s ní i peníze za ubytování, stravu a poplatky na specifikovaný účet. To pro mě problém byl. Pojedeme dva (přesvědčil jsem syna Mirka, ať se taky zúčastní), ale vím já, kam nás ubytují? Do srubu, nebo chatky? Budeme v chatce sami, nebo se o ní budeme s někým dělit? Bylo nám to jedno, ale cena se od tohoto rozhodnutí odvíjela. Vím já, zda je rozumné objednávat večeře, kdy budou ty večeře, zda na ně budeme chodit, nebo se raději zdržíme někde na cestě a vrátíme se do místa ubytování později? Na základě těchto otazníků jsem se rozhodl (a dohodl) zaplatit až na místě podle reálné situace. Šlo to.

Na místo jsme jeli s Mirkem nejprve vlakem do Veselí a dále kolmo. To znamená, že další trasa byla od původní vlakové otočena zhruba o devadesát stupňů, a navíc jsme ji absolvovali na kolech. Opsali jsme si GPS souřadnice ubytování z www stránky akce a podle nich jsme neomylně do cíle dorazili asi s hodinovým předstihem. Zdálo se nám podezřelé, že chatičková osada je poněkud menší a že nepoznáváme žádného mensana. Nicméně jsme vyčkali do termínu srazu a přidali akademickou čtvrthodinku. Pak jsme zavolali organizátorovi. Volaný účastník právě hovoří. Aha, tak tedy i jiní potřebují navigovat. Napodruhé se místo Tomáše ozval ženský hlas. Tomáš řídí a teprve jede na místo. Dorazí možná za dvě hodiny. Aha, takže akademická čtvrthodina byla málo. Ale dozvěděli jsme se, že ačkoli jsme přesně na místě podle GPS souřadnic, jsme asi o kilometr jinde. Dobrá, dojeli jsme tedy konečně do místa ubytování. Bodrý chlapík v zástěře tam ve výdejním okénku rozdával kolemjdoucím večeře. Nepotřeboval vysvětlovat, že jsme přijeli dříve než organizátor. Tak jsme si taky dali večeři. Dorazili jsme mezi prvními.

Ubytování bylo poněkud spartánské. Chatička byl malý úzký prostor tvaru nudle. Na začátku nudle dveře, na konci okno, po obou stranách vždy dvě postele za sebou. Těsně u dveří vpravo rozvrzaná skříň a vlevo kamínka na dřevo a uhlí, možná i na tu skříň. Společné umývárny jak ve stanovém kempu, v pánské části velké množství záchodů (očekávají asi průjem), ovšem jen jediná sprcha a dvě umyvadla, dámská část vypadala zřejmě podobně. V chatičce jsme byli v tomto složení: čtyři lidé a tři kola. Vzhledem k tomu, že jsme kola nechtěli nechávat venku, nebylo v chatičce k hnutí

Později večer se konečně sešli všichni, co plánovali dorazit v ten den, a začalo se debatovat o trase zítřejšího výletu. Deset kilometrů do Jindřichova Hradce, to byl výlet pro pěší. Někteří cyklisté navrhovali zajet tam oklikou přes Žirovnici. K nim jsme se se synem přidali. Rychlost i síly pětičlenné skupiny jedoucí přes Žirovnici byly víceméně vyrovnány. Jelo se nám dobře. Na zámeckou prohlídku do Jindřichova Hradce jsme přijeli se sedmiminutovým zpožděním, ale znovu se ukázalo, že to není žádný problém, neboť někteří zatím vůbec nedorazili. Začátek prohlídky byl asi o hodinu odložen.

Prohlídka zámku standardní: ,,Po mé pravici vidíte obraz…, po mé levici vidíte obraz…, nábytek je z 18. a počátku 19. století, přejdeme do další místnosti.“ Cestu zpět jsme s Mirkem zvolili sami po červené turistické značce. Bylo to akční – přes kořeny, šišky a balvany, místy to opravdu nešlo je

Bohužel, večer byli všichni někde zalezlí nebo byli na festíku v Jindřichově Hradci. Takže společenský život se v místě ubytování nekonal.

Neděle byla ve znamení jízdy úžasným historickým vláčkem taženým parní lokomotivou. Naložili nám do dobytčáku kola a nás do historických vagónů osobní přepravy. Tímto dopravním prostředkem jsme se přiblížili k rakouské hranici do stanice Albeř. Vzápětí po vystoupení z vlaku se mohutný cyklistický peloton naší výpravy roztrhal, ačkoli jsme všichni měli společný cíl: hrad Landštejn. Při cestě jsem nakouknul, zda u rybníka Osika je stále chatkové a stanové středisko MFF UK, kde jsem se kdysi jako student vyblbnul. Bylo tam. Na hradě Landštejn, a zejména v hospodě pod hradem, jsme se po nějaké době téměř všichni sešli. My s Mirkem jsme navíc stačili najít jeden poklad v rámci hry Geocaching. Chrti navrhovali odpolední cyklistický výlet přes Dačice. Nějak se mi nezamlouvalo plánovat cestu pro kola podle automapy a jet jen kvůli tomu, abych mohl večer vyčíslit, kolik mám v pedálech kilometrů. Jeli jsme tedy s Mirkem zpět na základnu cyklostezkami sami a vzali jsme to kolem dalších pokladů. Počasí nám ale začalo stavět překážky. Bylo ve znamení následujících stavů

1. Mrholí málo, nemá smysl se schovávat, natož vytahovat pláštěnky.

2. Stále mrholí málo, jedeme dál.

3. Mrholí více, ale není kde se schovat.

4. Prší, je zbytečné vytahovat pláštěnky, neboť jsme už mokří.

5. Leje jako z konve, jsme promoklí na kost, ale do cíle je to už jen kousek.

6. Průtrž mračen, do cíle zbývá posledních pár metrů.

Mokré věci ve spartánském ubytování nebylo kde usušit, ale naštěstí přestalo pršet, takže večer mohlo proběhnout (se zpožděním) grilování. Po rozsáhlých přípravách obrovského špízu v alobalu se objevil technický problém: grilovací motorek odmítal tuto zátěž otáčet. Protože klika nebyla po ruce, začali jsme improvizovat. Co hlava, to jiný názor, jak problém řešit. Postupně byla vyvinuta dvě technická řešení náhrady za kliku. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se po deseti minutách střídali v otáčení špízu. K hotovému masu jsme se dostali až v jedenáct hodin večer s napětím, zda to bude dostatečně ugrilované a zda to nebude připálené. Ani jedno se naštěstí nestalo, maso bylo akorát a velmi dobré. Další den si počasí řeklo, že se nám bude zase smát, a nabídlo variantu konstantního mrholení. Možná existovaly časové úseky, kdy mrholilo méně a kdy více. To bylo vše. Ráno jsem se tedy rozhodl použít ta kamínka na dřevo (skříň to přežila), abych z chatičky aspoň trochu vypudil vlhkost.

Myšlenku převzaly i osádky některých okolních chatiček, tak jsme po ránu vydatně čmoudili.

V Jindřichově Hradci jsme měli odpoledne zamluvenu exkurzi depa úzkokolejky, po níž jezdí ty nádherné parní vláčky. Za trvalého mrholení jsme s Mirkem volili cestu na kolech pokud možno přímou, ale odlišnou od cest předchozích. Někteří také použili kola a ostatní jeli na exkurzi vláčkem. Ten se ale srazil s nějakým autem na přejezdu, takže cestující vláčkem měli zpoždění.

Začátek exkurze byl tedy upraven. Na rozdíl od prohlídky zámků, kdy většinou mlčíte a průvodce vás bombarduje informacemi o panovnících, na této exkurzi jsme naopak my bombardovali otázkami průvodce. Dozvěděli jsme se tak plno zajímavých věcí. Večer jsme se snažili sušit umrholené věci a konečně jsme se sešli i ke hraní her.

Na den odjezdu byla trasa naplánována přes zámek Červená Lhota. Majitelé aut zabalili a odjeli na zámek autmo, já s Mirkem jsme jeli kolmo, neboť nejsme majiteli aut. Počasí se umoudřilo, jen na některých místech oblohy významně hrozilo svými výrazně černými mraky. Prohlídka zámku byla standardní… Navíc k tomu byly standardní zámecké papuče. Po prohlídce se zbytky naší cyklistické výpravy vzájemně rozloučily a každý jel, kam potřeboval. My s Mirkem jsme jeli na kolech do Soběslavi a tam jsme naložili kola do vlaku – směr Praha.

Odbočka, která asi není zajímavá pro majitele aut: České dráhy sice tvrdí, že přeprava kola stojí jen 30 Kč, ale není to pravda. Je to reklamní trik. Při přepravě (bez přestupu) z jižních Čech do Prahy zaplatíte za kolo 80 Kč. Všechny rychlíky ze Soběslavi mají totiž v jízdním řádu napsáno, že místenka pro kola je povinná. Ta stojí dalších 30 Kč, ovšem je potřeba ji koupit dvě hodiny před odjezdem vlaku. Většinou člověk neví, kdy dostane při jízdě na kole defekt nebo se stane jiná nepříjemnost. Těžko tedy může plánovat, kdy se dostane na nádraží a jaký tedy stíhá vlak. Ty rychlíky na Prahu jezdí každé dvě hodiny. Pracovníci Českých drah sice kolo bez místenky vezmou (pokud mají volný vůz), ale účtují přirážku ,,za neoprávněné použití povinně místenkového vlaku pro jízdní kolo“. Tak to vyjde celkem na 80 Kč. To jsou radosti. Vypadá to, že jsem ve svém článku zdůraznil samé nepříjemnosti a že jsem s akcí nebyl spokojen. To není pravda. Za počasí ani za České dráhy organizátor nemůže a ani další věci, které v článku zmiňuji, mě rozhodně nerozhodily. Naopak, budu na ně s úsměvem ještě nějakou dobu vzpomínat.

 

Cyklovýlet 2007 - pozvánka

Opět zdravím všechny příznivce pohybu na čerstvém vzduchu. Letos jsem vás připravila o jarní cyklovýlet, proto bych to ráda napravila, takže jsem tentokrát připravila skutečnou lahùdku. Budeme prozkoumávat zákoutí zapomenutého kraje Českomoravské vysočiny, máme zajištěno ubytování v lesním penzionu Podmitrov v termínu 4.8. 7. 2007.

Toto leží uprostřed cesty mezi bránou Českomoravské vysočiny, Tišnovem a Novým Městem na Moravě. Je schováno v údolí řeky Bobrůvky uprostřed lesů. Necelých pět minut chůze nad střediskem se nalézá zřícenina hradu Mitrova (asi ze 13. století), podle kterého byla pojmenována nejbližší vesnice Mitrov (1,5 km). Nedaleko se nachází westernové městečko Šiklův mlýn (5 km), které tou dobou bude mít několik programů, a to ve čtvrtek country bál, v pátek akční divadlo Láska z Mexica a v sobotu

Rýžování zlata se Starobrnem včetně divadla, countrybálu a akce I. ročníku rekordů na Šiklově mlýně (např. hod kukuřící na cíl). Koupání je zajištěno v zatomeném lomu v Dolní Rožínce. Nesmíme zapomenout na prohlídku hradu Pernštejn a ještě nás čeká průzkum tajky Žďárských vrchů a Národní přírodní rezervace Radostínské rašeliniště (nejrozsáhlejší rašeliniště Českomoravské vrchoviny dosahují rozlohy 280 ha, kubatura rašeliny je odhadovaná až na 9 mil. m3. Dříve byla rašelina dobývána jako zdroj paliva, dnes je těžba zakázána a rašeliniště chráněna. V lokalitě Borky byla zřízena rezervace, která vedle rašelinných lesů zahrnuje též rašelinnou vegetaci, ostřice, suchopýr pochvatý nebo rosnatku okrouhlolistou, s faunou jako modrásek stříbrnoskvrnný a okáč stříbrooký, obojživelníci, z nich tu žijí čolek horský, ropucha obecná a několik druhů skokanů, slepýš křehký, ještěrka živorodá a zmije obecná).

Na jeden večer máme přislíbeno venkovní grilování, dále můžeme hrát Scrabble, Aktivity, šipky nebo další společenské hry.

Ubytování je zajištěno v jednoduše zařízených čtyřlůžkových pokojích ve zděné budově, sociální zařízení je společné na chodbách. Cena za ubytování je 250 Kč na osobu a noc včetně polopenze, případnì 150 Kč za osobu a noc bez zajištění stravování. Je zde možnost ubytování vedle penzionu ve vlastním stanu. Jelikož kapacita penzionu včetně ubytování v chatkách je již téměř naplněná, mám domluvenou rezervaci cca 30 míst v penzionu, kterou musím do konce května potvrdit.

Prosím o závazné přihlášky včetně registračního poplatku nejpozději do 31.5.2007. Tento registrační poplatek bude použit na režijní náklady spojené s akcí, vstupné a příplatek na večerní grilování. Nespotřebovaná částka bude účastníkům na místě vrácena. Akce je určena jak pro cyklisty, tak pro pěší.

A jak se dostanete na místo určení: Z Dolní Rožínky jedete směrem na Tišnov, kde narazíte na odbočku na Habří, kterou se dáte a dojedete do vesnice Mitrov. Tam dorazíte na křižovatku, kde hlavní sílnice vee na Habří doleva a rovně se dáte směrem do lesů kolem Mitrovského zámku (z kterého je dnes domov dùchodcù). Po 1,5 km jízdy po cestě, kde se protijedoucí auta těžce vyhnou, směrem dolů, dorazíte až na místo určení. Sraz bude 4. 7. v 17.00 hodin. V případě, že použijete hromadnou dopravu, doporučuji cíl určení železniční stanici Rožná, která leží na trati Tišnov - Žďár nad Sázavou, odkud budete mít ještě 8 km cesty do cíle. Potěším vás, žže cesta k penzionu vede směrem dolů. Pokud budete pěší, doporučuji oznámit indicie předem s tím, že by se udělal hromadný svoz. Na setkání se těší ZP

Cyklovýlet 2007

Dlouhý červencový víkend ve znamení cyklistiky začínal poněkud ponurým počasím a ještě k tomu se celou akcí táhla neviditelná nit drobných úrazů, ať už na kolech, nebo na tělech, což ovšem nijak nenarušilo všeobecně panující dobrou náladu. Většina účastníků dorazila již ve středu večer a Zdena zahájila cyklovýlet první večerní poradou, která se později stala tradiční. Hned na počátku bylo rozhodnuto, že demokracii pěstovat nebudeme, neboť přílišná demokracie může být zhoubná, a tak nám Zdena oznámila, že druhý den ráno se přiblížíme vlakem do Žďáru nad Sázavou, odkud budeme směřovat zpět do našeho základního tábora po Santiniho cyklotrase. Vrásky nám dělalo pomyšlení, zda se můžeme spolehnout, že ranní vlak dokáže pojmout takové množství kol. Naštěstí se zformovala část výpravy, která odmítla využívat služeb Českých drah. Když už přijeli na kole, tak na něm taky budou jezdit, a když už na něm budou jezdit, tak řádným terénem (v dalším textu tato skupina nese název sado-maso, který si sama zvolila, a který se okamžitě ujal). I přes počáteční rozhodnutí o neexistující demokracii byl tento nápad námi ostatními přijat s povděkem, neboť se tím významně zvýšila pravděpodobnost, že zrovna my se do toho vlaku vejdeme. Skutečnost dalšího ráda ovšem nakonec byla trochu jiná.

Ráno totiž lilo jako z konve. Vzájemně jsme se uklidňovali myšlenkou, že se jedná jen o malou letní přeháňku, po které bude následovat přiměřeně příznivý letní den. Na vlakové nádraží nás přesto vyrazil o poznání nižší počet, než jsme původně předpokládali (tedy hned na počátku se rozplynuly naše obavy, že se do vlaku nevejdeme, a že silnější kusy budou muset dojet na kole tam i zpátky), a to jsme se ještě ke všemu na nádraží nechali odvézt autem. Kdybyste viděli ten kopec, pod kterým jsme bydleli, tak byste pochopili, co nás k tomu vedlo. A podle zásady číslo jedna jsme se nechtěli odrovnat hned první den. Naším prvním cílem se stal kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru, což byl zároveň zlatý hřeb Santiniho cyklotrasy. Dalším cílem bylo Hlinné. Kromě toho, že jsme tuto vesnici měli zakroužkovanou jako součást cyklotrasy, také zde byl na mapě zakreslen půllitr. S vidinou restauračního zařízení před očima jsme téměř přehlédli kapli, kvůli které jsme patrně měli kroužek na mapě, bohužel, zařízení nebylo momentálně v provozu, a tak jsme demokraticky (a k tomu ještě jednohlasně) rozhodli, že namísto hledání dalšího kostela zahajujeme hledání nejbližší hospody. Poté, co jsme pochopili, že na mapu se v tomto směru nemůžeme zcela spolehnout, snažili jsme se využít rad domorodců, a nakonec padlo rozhodnutí opustit cestu Santiniho (nakonec, to nejdůležitější jsme už viděli) a vydat se zcela opačným směrem, do Nového Města na Moravě, kde se přítomnost hospody rovnala jistotě. Po uspokojení hladových žaludků se naše výprava rozpadla na dvě sekce. Polovina výpravy zvolila alternativní způsob dopravy (opět vlakem). Jedním ze zásadních důvodů takového rozhodnutí byla například absence sedla na kole. My ostatní jsme zjistili, že naše putování za Santiniho skvosty ještě není zcela ztraceno, a že na jedné z možných cest zpátky se nachází Zvole s kostelem svatého Václava a jak jsme správně předpokládali, vedle kostela byla i hospoda, což byla poslední zastávka na naší cestě na základnu, kde nás již čekala večeře. Po návratu jsme zjistili, že všichni ostatní, včetně skupiny sado-maso, byli na pěším výletě na rašeliništi, a že na rašeliništi pršelo mnohem víc, než na silnici (anebo jsme snad obratně kličkovali mezi kapkami?). Na večerní poradě nám Zdena oznámila, že na druhý den je plánovaný výlet na Pernštejn, kde máme zamluveny kromě běžné prohlídky také dvě speciální prohlídky do míst, kam se noha běžného návštěvníka nedostane. Jednalo se o prodlouženou vyhlídkovou trasu a o prohlídku hradeb vhodnou pouze pro fyzicky zdatné jedince.

Druhý den ráno jsme se rozdělili do tří základních sekcí, z nichž první se rozhodla hrad dobýt autem, druhá na kolech a třetí, již dříve zmíněná sado-maso sekce, sice také na kolech, ale potokem (nástrah na této trase bylo asi víc, ale to znám naštěstí jenom z vyprávění). Nakonec jsme se všichni sešli na hradě (část výpravy, hádejte která, promočená až po kolena). Jelikož zrovna probíhaly slavnosti Pernštejnského panství, všude byla spousta stánků, na nádvoří probíhalo hned několik programů, a lidí opravdu nebylo málo. Na improvizovaném pódiu se odehrálo několik divadelních představení. Já jsem viděla jenom hru na téma láska a nenávist a podle mého soudu byla poněkud morbidní. Zato někteří členové z našeho středu se aktivně účastnili hrátek na mučidlech (obrazová dokumentace se určitě objeví ve fotogalerii, ale ten řev už vám bohužel zprostředkovat nedokážu). Jelikož jsme se účastnili několika druhů prohlídek na hradě, došlo k přirozenému promíchání sekcí na cestu zpátky. Navíc slavnosti Pernštejnského panství obnášely kromě přeplněného hradu také sérii vystoupení populárních umělců, takže všichni, kteří zatoužili zavzpomínat na svoje dětská či mladá léta, měli možnost navštívit koncerty mnoha revivalových i skutečných kapel (pokud vím, byli využiti Turbo a Víťa Vávra). V základním táboře nás čekalo grilování, přičemž chlapci se mylně domnívali, že když nechají u prasátka samotná děvčata, zatímco se budou věnovat odstraňování defektů, které si během dne způsobili, tak že na ně nějaké maso zbude. Abych nám děvčatům nekřivdila, nějaké maso na chlapce zbylo, ale nejspíš méně, než očekávali. Večerní porada ukázala, že na další den je v plánu výlet do westernového městečka Šiklův mlýn. Poté už byl čas na tradiční popíjení nezdravých nápojů, diskuze a taky na hraní Aktivit, kterými jsme si zde zpříjemňovali dlouhé letní večery. Jedno z družstev bylo sehrané natolik, že to vypadalo, že si informace vyměňují telepaticky (jen u tělesné váhy, která byla mylně identifikována jako kamení, jim to nevyšlo) a obrázek jednorožce, který vypadá jako ptakopysk, a přesto byl rozeznán, mám ještě schovaný (neměla bych ho dát do fotogalerie?). Mým životním hereckým výkonem byl vepř domácí (nevím, proč si moji spoluhráči mysleli, že jsem prase) a Ivan nás dohnal k pláči svým ztvárněním kašle, za který nakonec nedostal ani bod (aspoň myslím).

No a je tu předposlední den a výlet do westernového městečka. Vzhledem k tomu, že cyklisté měli mít padesátiprocentní slevu na vstupném, kola tentokrát využili všichni, kterým se do té doby nerozpadla, a dokonce i ti, kterým se rozpadla, ale podařilo se je alespoň částečně zprovoznit. Pravda, někteří nasedli jen na cestu od parkoviště za pokladny, a i přesto se podařilo jednomu nejmenovanému členovi výpravy na této nedlouhé cestě přivodit si úraz (zase nás dohnal k slzám). Ve westernovém městečku probíhal bohatý program, který jsme se snažili shlédnout, nicméně většinou jsme sledování vzdali po pár minutách. Zlatým hřebem programu pravděpodobně bylo vyhlášení vítězů rekordů v hodem kukuřicí, v pití Tequilly s červem (jak bylo napsáno v progarmu) a v plivání fazolí. Vítězné příčky ve všech kategoriích obsadili Bláža, Látal a Stejskalová (Látala a Stejskalovou jsem možná trochu zkomolila, ale spoléhám na to, že oni se to nikdy nedozví). Mimochodem na to, že vyhráli soutěž v pití Tequilly vypadali docela provozuschopně, takže jsme podezřívali pořadatele, že pití Tequilly bylo jen marketingovým trikem v programu, a že soutěžící byli ve skutečnosti nuceni požírat pouze vylouhované zelné červy. Následoval koncert pseudomexické skupiny, během něhož davy v hledišti pomalu ale nepřehlédnutelně řídly, a ani my jsme nezůstali výjimkou. Někteří z nás využili mnoha možností, jak si pobyt v městečku zpříjemnit, například děvčata si zapůjčila dobové kostýmy, slyšela jsem, že někteří si vyzkoušeli rajtování na mechanickém býku (i když zde se jednalo spíš o krávu), střelbu z luku, a na vlastní oči jsem viděla Carlu oděnou do působivé kombinace dobového kostýmu a pružných bot (opravdu nevím, jak se to zařízení jmenuje, ale myslím, že se na něm dá skákat rychle a daleko). Když jsme zjistili, že čas do večeře se nám krátí, vypravili jsme se na zpáteční cestu, i když to chvíli vypadalo, že večeři nahradíme třešněmi, kterých tu u cest bylo dost. Porada byla i dnes večer, ale bohužel jsme se již dozvěděli jen pár technických detailů na téma ranní odjezd k domovu. Vlastně taky jsme trochu plánovali příští cyklovýlet. Zatím to vypadá na Jižní Čechy, tak doufám, že příští rok se nám povede stejně dobře, jako ten letošní.

Jana Hřebíčková

Jana shrnula vše podstatné, takže opakovat to nebudu. Jen bych chtěl pár věcí doplnit z pohledu člena „sado maso skupiny“.První den jsme takticky poslali slabší skupinu vlakem na Santiniho stezku a sami se zkušeně rozhodly pro menší pěší vycházku okolo základního tábora. Přece se neunavíme hned první den. Nicméně část lidí naši fintu prokoukla a vydala se s námi, tudíž, aby jsme nevypadali tak blbě, jsme byli donuceni procházku trošku prodloužit. Cestu nám zpříjemňoval lehký letní vánek a sem tam nějaká ta přeháněčka, takže nakonec jsme se promrzlí a durch mokří nechali radši odvést zpátky do tábora (nikdy bych nevěřil, že se nás 13 naskládá do dodávky). Druhý den už byla naše finta prohlídnutá, tudíž všichni čekali až jako první vyjedeme směr hrad Pernštejn, aby náhodou zase nenaletěli na špek. Vydali jsme se tedy ve čtyřech lidech vstříc novému dobrodružství a hned ze začátku jsme si uvědomili, že námi zvolená cesta nebude nic pro lehké povahy. Pár průjezdů bahnem nás ujistilo, že na hrad čistí určitě nedojedeme. A že nedojedeme ani suší jsme poznali, když trasa vedla přes potok, nicméně most asi vzala velká voda, nebo se jim ho prostě jen nechtělo stavět. Marián, jako správný vůdce, se jako první vrhl vstříc divoké vodě a když už byl skoro na konci, narazil na kámen a šlápl si do vody. Karči se zbaběle zul a kolo přenesl a já s Ríšou jsme to dle rad Mariána přejeli. Ani jednoho z nás však nenapadlo, že šlapka kola ve spodní poloze je těsně nad zemí – tudíž pod vodou. Po vylití vody z bot jsme se vydali dále na cestu, která však v zápětí končila strmým stoupáním hodným horolezeckého vybavení. Naštěstí kousek opodál vedla lesní cesta, takže kola jsme po dvaceti minutách strmého stoupání nakonec dotlačili nahoru. V dalším úseku cesty, abychom neztratili pracně nabranou výšku, nás čekal přejezd loukou a ani nás už nepřekvapilo, že nebyla příliš udržovaná a tudíž zde byla přes metr vysoká tráva. Ale ani ta nás nezastavila na naší cestě k vysněnému cíli. Návrat na lesní cestu sebou přinesl sice borůvkové a malinové osvěžení, ale taky další bahno a brod, který se Marián neohroženě pokusil přejet bez předchozího prozkoumání. No, pokusil se. Ríša s Karčim radši zvolili návrat na nedaleký most a já si poskládal z kamenů cestu a kolo přenesl. Následoval sjezd po silnici pod Pernštejn, grilované osvěžení a strmý výšlap k zadní bráně Pernštejna. K našemu překvapení byla brána zavřená, ale myšlenka, že jsme to vyšlápli zbytečně, nás přiměla jít podél hradeb, kde naštěstí byla ještě další brána jen o kousek vedle, kterou dle pozdějších informací z druhé skupiny, ne každého napadlo hledat. Následoval program na Pernštejně a v celku pohodová cesta zpátky po okolních hřebenech. Sobotní cesta do westernového městečka už byla poklidná, zpestřením byl částečně nahnutý úzký můstek ve vysoké trávě, jenž nebyl vůbec vidět a samozřejmě sem ho netrefil. Kolo prošlo zábradlím kterého sem se naštěstí stihl chytit a nic se mi nestalo. Karčiho částečná koupel při přecházení řeky nás už nevyvedla z klidu a jako bonus jsme se dostali do westernového městečka zcela zdarma. Nějak tam nikdo netuší, že se taky dá přijet z druhé strany. Cesta zpět už byla hromadná.

Chtěl bych tímto poděkovat všem zúčastněným za vydařenou akci a věřím, že příští rok se zase sejdeme v hojném počtu.

Tomáš Hrubý

Dobytí Pernštejna terénem – skupina SM

Na pátek byla naplánována exkurze na hradě Pernštejně slibující bohatý kulturní program. To samo o sobě slibovalo příjemný den, kterému ovšem chybělo trošku koření v podobě fyzické námahy. Aby této chuti bylo učiněno zadost, rozhodli jsme se na Pernštejn dojet na kolech. A protože to bylo jen cca 12 km, tak někteří z nás usoudili, že terénem to bude to pravé.

Trasa byla plánována podél potoka Bobrůvka po proudu dolů s tím, že někde odbočíme doleva, vyjedeme z údolí nahoru na hřeben, z jehož druhé strany už bylo údolí, nad kterým se tyčí hrad Pernštejn. Naplánovaná trasa slibovala hezkou přírodu a i trochu dobrodružství v neznámu. Tým byl mezinárodně vyvážený – Karel a Marián ze Slovenska a já s Tomášem z Čech. V Bruselu by z nás měli radost.

Vyrazili jsme. Cesta byla příjemná, vedla okolo potoka a proti očekávání nebyla ani příliš blátivá. Profil trasy byl také velmi přátelský (minimum převýšení) a nevyskytovaly se v hojném počtu ani technicky náročné úseky. Prostě idyla uprostřed údolí, kam nevede silnice a jsou tam jen pěšinky. Příjemné také bylo,že ubývalo chat i táborů, prostě úžasný klid. Cesta nás vedla střídavě lesem a loukami až na konci jedné přišlo malé překvapení. Malé asi 15m v podobě turistické značky končícím na jednom břehu potoka a zase začínajícím na druhém. A tak to vypadalo na poklidný průběh. Dobrodužná povaha se v nás ale nezapřela, takže jeden nejmenovaný jedinec z města na Dunaji prakticky z voleje najel do brodu i s kolem, s tím, že to určitě půjde. Šlo. Asi tak do dvou třetin. Pak následovalo odšlápnutí z kola a ověření, že je tam opravdu skoro po kolena vody. Takže první vodník ve stavu a další tři adepti na břehu. Tento první pokus nás trošku znervóznil. Některé natolik, že se vyzuli a kolo převedli. Tedy jednoho. Hlavně nejmenovat! Zbylí dva se po chvilce váhání rozhodli: Nějak to dopadne! První jsem se rozjel já a opatrně vjel do brodu s tím, že se mi koupat nechce. Avizovaná studená voda byla opravdu dobrou motivací. Vyloučit se to ale nedalo, takže jsem měl alespoň sundané ponožky. Merida se v proudu docela činila a když jsem minul místo koupání našeho prvního jezdce, tak už to vypadalo slibně. A bylo. První překonání brodu suchou nohou! To povzbudilo Tomáše, který se s chutí rozjel do proudu. Nástrahy brodu se mu podařilo překonat elegantně a také přejel na druhý břeh. Jen rychlost jízdy nebyla optimální. Blatníků nemaje mu stříkající voda od předního kola krásně natekla do obou bot. Rovnoměrně.

Tak tedy první malé dobrodružství za námi a vzhůru dolů po proudu. Představa byla taková, že až narazíme na modrou značku, tak po ní vyjedeme z údolí na hřeben. V té chvíli jsme ještě neměli ani tušení, že ono vyhlížené rozcestí jsme již dávno minuli. Ale na druhé straně - bylo tam krásně:o). Cesta dál vedla podél potoka v idylickém duchu jako na počátku a vypadalo to, že se mokrým podaří i uschnout. Potok si dál tekl poklidným tempem až nás spolu se značkou zavedl mezi chaty. Lahůdkou byla jízda po perfektně posečeném, skoro anglickém trávníku. Prostě paráda! Jen na konci ne a ne najít značku. Trávník totiž končil u potoka, který omýval hezkou skálu. Škoda, že na našem břehu. Po chvilce úvah, kde asi tak značka je, se opět potvrdilo pravidlo, že kdo hledá najde. Značka byla! Asi tak 10m vysoko na skále. Při troše dobré vůle se tam dal detekovat i chodník. Porada o dalším postupu byla velmi krátká a rozhodnutí jednoznačné: Do toho už vážně ne. Zazněli sice hlasy, že by to možná šlo, ale prohlídka byla domluvená na přesný, ne příliš vzdálený termín a šance uspět dosti nejistá. Další postup tedy byl: Nejbližší cestou vzhůru z údolí. Cesta tu někde určitě je, protože k chatám se chataři přeci nějak dostat musí a tu sekačku, kterou vykouzlili ten perfektní trávník na zádech určitě nepřinesli….Logická úvaha se opět potvrdila a cesta byla jen nějakých 200m zpátky. Pěkně hliněná a pořádně do kopce. Po prvních pokusech to vyjet na kole bylo jasné, že takto nikoli. Jeden by neřekl, jak se člověk zahřeje tlačením kola před sebou! Jediné štěstí, že na Vysočině nejsou tak vysoké kopce a tím pádem ani údolí příliš hluboká:o) Ale i tak to chvíli trvalo a nějaká ta kapka potu ukápla.

Nad údolíčkem nás čekala hezká vesnička s asfaltovou cestou vedoucí na hlavní cestu, kterou bylo možné se dostat až přímo pod Pernštejn. Přívětivá vyhlídka. Na druhé straně se po krátké poradě z mapou podařilo zjistit, že přes tu krásnou louku po pravé straně vede po polní cestě zkratka, takže zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Bude to kratší a nebudeme muset jet po silnici. Kdo by to nebral. Rozhodnutí bylo opět jednoduché. Cesta nás překvapila svou kvalitou, tak jsme si to opravdu užívali. Tedy do okamžiku, než jsme dojeli na první křižovatku. Vysočina se totiž vyznačuje velkým množstvím různých cest a cestiček, které velmi často nejsou v mapě a vedou si jak se jim zachce. Podezřívám je, že někdy bez začátku i cíle. Ale to je jen takové podezření:o) Výsledkem každopádně bylo zvýšení navigační náročnosti dalšího postupu. Dokonce až do takové míry, že jsme nevěděli kudy dál. Ale aspoň jsme narazili na miniplantáž borůvek a malin. Tomu opravdu nešlo odolat a i někteří aktivní jedinci se vrátili zpět, aby pomohli se sklizní. Moc příjemná zastávka a modré pusy a ruce na sebe nenechali dlouho čekat. Vyplenili jsme to tam opravdu dokonale:o) Bohužel tato příjemná zastávka nebyla před branami Pernštejna a bylo nutno ještě něco udělat proto, abychom se tam dostali. Nasedli jsem tedy na kola a po chvíli zjistili, že se naše polozarostlá cestička napojuje na asfaltku. Nezaváhali jsme a s radostí se napojili. Postup byl okamžitě o poznání rychlejší a také se vyznačoval daleko větší jistotou v orientaci. Po kilometru jsme dorazili ke kýžené hlavní cestě, po které to bylo už jen cca 5 km na Pernštejn navigačně nenáročnou cestou. Na druhé straně ovšem přímo naproti nám přes cestu vedla velmi sympatická cesta do luk a lesů přibližně našim směrem. Porada s mapou na sebe nenechala dlouho čekat a po kratičké diskusi bylo rozhodnuto. Cesta vede po vrstevnici okolo kopce do dědinky, kterou by mělo jít sjet do údolí pod Pernštejnem. Bylo rozhodnuto a vyrazili jsem přímo napříč původně vyhlíženou hlavní cestou. Polňačka nezklamala a opravdu vedla po vrstevnici. Jen ten výhled nebyl tak hezký, protože tráva na louce a cestě místy dosahovala výše cyklisty sedícího na kole, což postup činilo mírně obtížným. Větším nasazením se ale dá docílit lepších výsledků a tak jsem šlápli do pedálů. Šlo to docela dobře. Jen kola vypadala, jako by se chystala na vojenské cvičení a prošla prvními přípravami na maskování v trávě. Některá stébla byla opravdu dlouhá, ale naštěstí jich nebylo moc. Po odmaskování kol, jsme tedy opět vyrazili vstříc vesničce, která na sebe nenechala dlouho čekat. Sjezd do ní byl svižný a podle předpokladů. Příjemná změna:o) Ve vesnici jsme se rychle zorientovali a vyrazili dále z kopce dolů, s tím, že na křižovatce u křížku (dle mapy) odbočíme doprava. Sjezd byl hezký, ale křížek nikde. Za to nás čekal konec cesty u vrat se štěkajícím psem. No co naplat, Marián konfrontoval situaci s buzolou, já s mapou, vytyčili jsem směr a pustili se rovnou z kopce do lesa a luk po různých, spíše tušených, pěšinách. Křižováním ze svahu dolů a drobnými korekcemi cest ukončených plotem školky apod. se nám dařilo poměrně úspěšně klesat do údolí. Úsilí bylo za nedlouho odměněno. Narazili jsme na dno údolí a s tím i na železniční násep. Opět před námi vyvstala otázka kudy. Přes koleje na silnici a nebo podél kolejí po lesní cestě? Jak jistě tušíte lesní cesta zvítězila:o) Slibovala cca 2 km podél kolejí v terénu více méně z kopce, což se i potvrdilo. Méně se již potvrdilo přání, aby cesta byla suchá. Já osobně jsem dost oceňoval kotoučové brzdy, protože jsem je nemusel koupat v blátě. Ale i ty to měly občas hodně nahnuté, když kolo zmizelo v některé z četných kaluží hlouběji, než se čekalo. Za to tam ale byly skvělé maliny, kterým jsme neodolali po jednom takovém přechodu kaluže široké přes celou cestu a dlouhé cca 20m. Po krátké přestávce a vtipkování, že ten brod neměl být na začátku, ale na konci, abychom si umyli kola, jsme vyrazili dál. Už to do cíle nebylo daleko. Cesta přejela koleje a podél potoka pokračovala pohodovým terénem vstříc hradu. Nic však netrvá věčně a zábava na sebe nenechala dlouho čekat. Mohli jsme vidět přímo na živo, co to znamená, vrhnout se do něčeho po hlavě. Cestička nás totiž přivedla k dalšímu brodu. Tento byl ale jen cca 4 m široký, takže Marián nezaváhal a bez zastavení se vrhl vstříc protějšímu břehu. Vůbec mu nevadilo, že cca o 50m zpátky byl přes potok most. Jaké překvapení, že i s kolem skončil uprostřed potoka po kolena ve vodě. Ale aspoň si ho umyl. My ostatní ostatně také, ale potok jsme překonali konvenčnější cestou přes most. Tedy většina:o)

Další cesta nás přivedla pod hrad a dále na zahrádku hospůdky, kde jsme si dali zasloužený grilovaný vepřový steak a dokonale se tak připravili na kulturní zážitek z návštěvy hradu.

Richard Pavlica

Trochu statistiky:

Letošního cyklovýletu se z původně přihlášených 35 zúčastnilo pouze 31 zúčastněných, z čehož členů Mensy bylo 20. Na každého člena přispěla Mensa ČR částkou 50 Kč. Zážitků bylo přehršle. Mezi námi, o úrazy také nebylo nouze. Já svojí neprozřetelností jsem to odnesla natrženým kolenním vazem.

Děkuji všem zúčastněným za vytvoření skvělé atmosféry a těším se, že se v hojném počtu sejdeme zase někdy příště na podobné akci.

Zdenka Pániková

 

 Cyklovýlet 2006 - Tajný výlet!!! Sedmihorky 2.-6.8.2006

 
Dobrý den, 
opět zdravím všechny příznivce pohybu na čerstvém vzduchu. Zima se nám plynule přeměnila v léto, což představuje výzvu opět podniknout nějakou nestandardní letní aktivitu. Tentokrát ještě není známé přesné místo konání, snad jen pouze to, že opět budeme prozkoumávat skrytá zákoutí Českého Ráje s oblíbenými čučoriedkovými prestávkami v termínu 2.-6.8.2006. Budeme se pohybovat na kole nebo pěšky, záleží na náladě a možnostech. Budeme bydlet ve vlastních stanech, možná že by se dala zajistit pro některé střecha nad hlavou. 
Pokud máte zájem zúčastnit se naší akce, která je vždycky pohodová se spoustou zážitků, se strávenými příjemnými večery při opékání buřtíků či tlachání v nějaké příjemné hospůdce, přidejte se k nám. O zajímavý program nebude nouze. 
Přesné místo konání se ještě zatím usilovně vymýšlí a probíhají jednání, takže pokud vás tato nabídka aspoň trošku oslovila, ozvěte se mi a zanedlouho dostanete přesnější instrukce týkající se místa i programu.

Pozn.: Tento cyklovýlet nemá reportáž, protože, co by jsme si namlouvali, nálada nebyla moc dobrá. Jednak se nám vůbec nevyvedlo počasí a jednak jsme mezi sebou měli neustále nějaké spory. Ale všechno zlé je k něčemu dobré a byli jsme poučeni, že anarchie nedělá dobrotu, tak od té doby předem plánujeme již tradičními a oblíbenými poradami.

 

 Cyklovýlet 2005 - Sedmihorky Kolmo či jinak do Českého ráje II. 2.6-7-2005

  Pro všechny milovníky letních sportů a pobytu v přírodě mám zprávu, že na léto již tradičně plánujeme výlet s vlastními stany do Českého ráje jako opakování předloňské úspěšné expedice. Jako minule, budeme prozkoumávat okolní skalní města, hrady i zámky buď na kole nebo pěšky, což samozřejmě není podmínkou. Kdo chce, může trávit čas koupáním či jinými jemu blízkými aktivitami. 
 
Všichni, kdo mě už stačili poznat vědí, že se nebude v žádném případě jednat o překonávání sportovních rekordů tak jako o pobyt v krásné přírodě, poznávání kulturních a historických památek a to všechno v příjemném kolektivu. Akce pořádaná opět ve spolupráci SIGu Cyklistika a SIGu Vandrování se uskuteční v termínu 2.-6.7.2005 a místo činu bude opět autokemp Sedmihorky v Českém ráji. Kemp je vzdálen pouze asi 1 km od železniční zastávky Karlovice-Sedmihorky a stejně tak daleko od hlavní silnice vedoucí z Jičína do Turnova. Spát budeme ve vlastních stanech, pokud by někdo neměl společníka do stanu a chtěl by, nechť mi to s dostatečným předstihem včas nahlásí a já se pokusím vás přiměřeně zkoordinovat. Teritorium usídlení navrhuji tam, kde minule, tedy vzadu u lesa, kam se dostanete tak, že projedete od recepce cestičkou úplně dozadu na druhou stranu tábořiště. V areálu je kiosek, kde se dá nakoupit to nejnutnější, i několik restaurací, kde se dá solidně najíst. V objektu je též rybník Bažantník s krásnou písečnou pláží, tudíž kdo neholduje pohybu, může trávit třeba celý den ležmo na sluníčku, pokud počasí bude přít. Hned za tábořištěm začíná Hruboskalské skalní město.                      
 
A co vám můžu slíbit? Nic vám slibovat nebudu, protože všechno bude záviset pouze na tom, jak se domluvíme. Něco mám připraveno a samozřejmě že budeme improvizovat podle nálady a potřeb zúčastněných. Možností máme spoustu. Slíbit vám můžu večery s opečeným párkem a pivem při kytaře Jardy Pilnaje. Nebo třeba návštěvu arboreta Bukovina u Hrubé Skály, kde se dají najít 3 sekvoje, když budete pozorní. A samozřejmě návštěvy cukráren. A poznávání dosud nepoznaného. Historické, turistické a přírodní zajímavosti v této lokalitě nebudu vyjmenovávat, můžete si je najít sami, ale lépe je nechat se překvapit..
 
Samozřejmě že je možné přijet i na kratší dobu, nic není povinné.
 
Ceník služeb v ATC Sedmihorky najdete na http://www.campsedmihorky.cz/ .
 
Takže: Dne 2.7.2005 stanovuji sraz v 18,00 hodin u recepce ATC Sedmihorky a prosím zájemce, aby se mi pokud možno předem ozvali na mail zdenka@mensa.cz nebo tel. 737 154 078 nebo 777 100 023, abychom si mohli podle složení a počtu potencionálních účastníků připravit itinerář expedice.
 
Seznam účastníků budeme průběžně aktualizovat ve Studně na Intranetu.

 Toulky kolem Kdyně - 2004

 

Na místě k tomu určném jsme se sešli v hojném počtu šesti kusů. Okamžitě padla silná slova o koupalištích, vyjížďkách do zahraničí, zoologických zahradách, horách, slavnostech, technopárty, muzeích, hradech, zámcích a jiných poutních místech. Toho prvního veèera jsme snad i všicjmo uvěřili tomu, že se to vše dá za týden stihnout. Názor jsme měnili hned druhý večer, ale abychom nepředbíhali. Vzhledem k povětrnostním podmínkám jsme na druhý den naplánovali trasu méně náročnou (alespoň to tak na mapě vypadalo). Jistě uznáte, že dojet na kole na Špičák tam i zpátky v tomhle vedru se prostě nedá, a tak jsme se rozhodli alespo ň částečně nechat přiblížit vlakem. O hodině vstávání rozhodl odjezd jediného ranního vlaku (naštěstí, jinak bychom se možná nedohodli). Na startu se výprava rozdělila na sekci A (pěšci) a sekci B (cyklisti). Tímto chceme nenápadně naznačit, že i přes nepřítomnost předsedy SIGu Vandrování byla jeho čest zachráněna. Obě výpravy se plny veselí potkaly na Špičáckém sedle, aniž se všichni viděli navzájem V danou chvíli prioritou bylo mrazivé občerstvení. Přestože šlo o rozcvičku, obě výpravy dorazily do cílové stanice s vypětím posledních sil. Následuje výčet nejsilnějších zážitků prvního dne.

Sekce A:

Cesta z kempu na nádraží za 25 minut, tento čas byl dosažen lehkým až laním během.

- Neverbální komunikace dětí ve vlaku, které jsme potkali pod Pancířem.

- Přikvašení na nádraží za veselého houkání a poblikávání lokomotivy.

Sekce B:

. Prùjezd turisticky značenou trasou přehrazenou oploceným soukromým pozemkem (Gubrùv Dvorec). Po našem drzém vpádu na tento pozemek jsme v jeho centru objevili turistický rozcestník.

Horké brzdy při sjezdu ze Špičáku.

Černé jezero.

Po první denní rozcvièce jsme na druhý den naplánovali mnohem náročnější program - motorizovanou výpravu na vodní hrad Švihov. Hrad byl v obležení. Bohužel o naše pokusy zúèastnit se natáčení Filmový štáb nejevil zájem.

A nejsilnšími zážitky druhého dne:

- Jízda autem, téměř rallye, nám nalila adrenalin do žil.

- Poznatek . český ekvivalent jména Wolfgang je Bolfánek.

- Bojová hra v Americké zahradě (vítězem se stala neznámá EM).

- Americká zahrada sama o sobě.

- Dále naše oko spočinulo na Starém zámku, památném stromu, rozhledně Bolfánku, cukrárně a klobásách (u posledních dvou jmenovaných nezůstalo jen u oka).

Třetí den byl opět fyzicky náročný. Sekce AB vyrazila na pěší túru. Prošli jsme: stoupání na Vejpřahy, Nový Herštìjn . největší a nejzachovalejší zříceninu v západních Čechách, Příkopy. Slovanské hradiště a zřícenu středověkého hradu, Kreslovu studánku, Rýzmberk . zříceninu gotického hradu, místo s nádhernou vyhlídkou na Všerubský prùsmyk a také do Bavorska a na naše oblíbené koupališti. Večer jsme si nařídili budíky na třetí hodinu ranní v očekávání předem hlášeného roje meteoritů. V noci jsme se sice nesešli v plném počtu a dokonce ani létajících meteoritů jsme mnoho nezahlédli, pohled na jasnou noční oblohu byl ale přesto velkolepý, a tak jsme se chvíli snažili identifikovat některá populární souhvězdí. Sledování jsme po chvíli vzdali, abychom se toho pravého deště meteoritů dočkali následující večer v poměrně standardní dobu, tedy bez nutnosti vstávat v tak nelidskou hodinu jako předešlé noci.

Čtvrtý den sekce B opět nasedla na své oře, zatímco sekce A se pomalu chystala na cestu k domovu. Jelikož jsme již nenacházeli sil na cestu do kopců, jako cíl naší cesty jsme zvolili nedaleké Domažlice. Nejsilnějším zážitkem tohoto výletu asi bylo pojídání melounu v parku na zemi. No a samozřejmě také vyhlídka z věže na náměstí. Cukrárna byla některým z nás odepřena se zdůvodněním, že tučná jídla v takovém vedru nejsou vhodná (a co nutnost udržovat hladinu cukru v krvi, zvláště pak při zvýěené fyzické zátěži?). Večer byl rozlučovací večírek s naší sekcí A . Škoda. A taky tradiční večerní plánování programu na druhý den. Zásadou číslo jedna bylo dobrovolné vstávání (tedy nejdříve po deváté) a zásadou číslo jedna a půl, že se hlavně nesmíme sedřít.

Pátý den se už všechno chýlilo ke konci, a navíc se nám začalo kazit počasí. Naše výprava, ač plně obsazená sekcí B, byla zcela pěší. Vlastně ne tak docela. Zase, v duchu zásady číslo jedna a půl, jsme se nechali poněkud přiblížit, tentokrát pro změnu autobusem. Pak jsme vyšplhali na nejbližší kopec, na jehož úpatí podle mapy měla být hospoda v místě, které se jmenovalo Na spáleném. Zde se domníváme, že kartografové byli rychlejší, než příroda sama, neboť daná budova skutečnì jevila známky vyhoření, a to, podle našeho odhadu, maximálně tři dny starého, neboť oheň ještě nestačil zcela vyhasnout. Dnes večer se s námi rozloučil další člen výpravy, a tak i my poslední zbylí jsme se pustili pomalu do balení. A taky do příprav na podzimní setkání. Šumavská příroda nás tentokrát nešetřila a spustila na nás šílenou bouřku s krupobitím, takže nás ani moc nemrzelo, že už musíme odjet. Shrneme-li zážitky z celého týdne, byly vesměs pozitivní (dokonce i ta bouřka, protože to se jen tak nevidí), pouze zásadu číslo jedna se nám dvakrát podařilo porušit. Je neuvěřitelné, že i přes téměř tropické vedro jsme se na koupališti za celý týden dostali jen dvakrát, neboť jsme neustálými fyzickými aktivitami byli zcela zaneprázdněni. Těšíme se, že se příště sejdeme v počtu poněkud hojnějším. Hlavně neočekávejte, že najedete každý den 150 km na kole, proboha!

Dovolená je tu přece od toho, aby člověk odpočíval. A ještě vzkaz od Jany pro Vráťu: Moc děkuju za duši včetně servisu a doufám, že nìkdy budu mít příležitost to nějak oplatit.

JANA, ZDENA, VÍTEK, ANIČKA A ONDRA

 

Kolmo či jinak do Českého ráje30.7.-3.8.2003

ZDENKA PÁNIKOVÁ, ČESKÁ TŘEBOVÁ

Jak jsem slíbila, upřesňuji detaily k akci Kolmo či jinak do Českého ráje. Všichni, kteří mě stačili poznat, už vědí, že se nebude v žádném případě jednat o překonávání sportovních rekordů tak, jako o pobyt v krásné přírodě, poznávání kulturních památek a to všechno v příjemném kolektivu. Akce pořádáná opět ve spolupríci SIGu cyklistika a SIGu Vandrování se uskuteční v termínu 30. 7. a. 3. 8. 2003 a místo činu bude autokemp Sedmihorky v Českém ráji. Kemp je vzdálen pouze asi 1 km od železniční zástávky Karlovice-Sedmihorky a stejně tak daleko od hlavní silnice vedoucí z Jičína do Turnova. Spát budeme ve vlastních stanech, pokud by někdo neměl společníka do stanu, nechť mi to včas nahlásí a já vás přiměřeně zkoordinuji. Teritorium usídlení navrhuji vzadu u lesa, kam se dostanete tak, že projedete od recepce cestičkou úplně dozadu na druhou stranu tábořiště. V areálu je kiosek, kde se dá nakoupit nejnutněj.í propriety, i několik restaurací, kde se dá dobře najíst. V objektu je též rybník Bažantník s krásnou písečnou pláží, tidíž kdo neholduje pohybu, může trávit třeba celý den v poloze ležícího střelce na sluníčku, pokud nám počasí bude přát. Hned za tábořištěm začíná Hruboskalské skalní město. A co vám můžu slíbit? Třeba návštěvu arboreta Bukovina u Hrubé Skály; zámky Jičín a Staré Hrady; Sychrov, Humprecht, Hrubý Rohozec, Malá Skála či Hrubá Skála, dále hrady Trosky, Kost či Valdštejn, zříceniny Frýd.tejn, Rotštejn a Zbirohy; rozhledny Čerovka na okraji Jičína; případně hledání jeskyně v údolí Plakánku, do které o jarní a podzimní rovnodennosti svítí slunce a byla používána Kelty.

Ještě něco k finanční otázce: za osobu platímeme 55 Kč, za stan pro 2 osoby 45 Kč, stan pro víceosob 55 Kč, poplatek za pejska je 50 Kč, stejně tolik za auto. Kola je možné uschovat v místnosti pro kola určené za 10 Kč, to všechno za 1 noc.

Pokusím se ještě vyjednávat o zabezpečení aspoň 1 chatky pro případ nepřízně počasí. Takže abych to všechno shrnula: sejdeme se 30. 7. kolem 19. hodiny u recepce Kempu Sedmihorky. Prosím zájemce, kteří se hodlají této akce zúčasnit, aby se mi ozvali na e-mail zdenka@ mensa.cz, případně telefon 737 154 078 nebo 777 100 023.

 

Cyklovýlet Cesta rájem (a peklem) 30.7.-3.8.2003

ZDENKA PÁNIKOVÁ

V květnu to byl Slovenský, na přelomu července a srpna zase Český. S Maruškou jsem přijela do Sedmihorek už v úterý 28.7. a užívaly jsme si koupání v místním rybníku společně se sinicmi. Také jsme začaly dělat průzkum okolí, neboť jsme chtěly mít dokonale připravené trasy. Obětovaly jsme tomu mnoho, neboť jsme často po pěších trasách vynášely svá kola na ramenou. Ve středu ráno jsme se vydaly směrem na hrad Valdštejn a cestou jsme zabloudily k arboretu Bukovina. Zde jsme na plánku našly, že se někde v areálu nachází sekvojovec obrovský. To musíme vidět a najít! Oboru jsme prošly křížem krážem snad čtyřikrátm zalarmovaly jsme několik okolojdoucích takénávštěvníků, ale pořád nic. Až když jsme to chtěly vzdát, tak najednou ejhle! Dva sekvojky velikosti vánočního stromečku panelového bytu se skromně krčily u plotu. Ale viděly jsme je, aniž bychom musely cestovat do Ameriky.

Přes Valdštejn jsme pak zamířily na turnovské náměstí do čajovny a honem rychle zpátky očekávat avizované davy mensanů, které se měly tlačit v 19:00 u recepce. Místo toho tam stál osamocený jedinec jménem Štěpán, který nevěřícně zíral na dvě maminy zralého věku. Ale nevzal nohy na ramena, což bylo to hlavní. Uložily jsme ho tedy ke spánku a šly jsme zkoumat kvalitu zdejších moků.

Ve čtvrtek ráno se sjelo několik dalších účastníků, tak jsme vyrzaili po desáté hodině směrem na hrad Kost. Nejprve jsme projeli Rovenskem pod Troskami, kde jsou v místním dřevěném kostelíku známé obrácené zvony. Poté jsme se šplhali po pěší zelené trase na hrad Trosky. Jelikož jsme sjeli z cyklotrasy, pokračovali jsme po cestích turistických, což opět místy obnášelo kola vynášet. Tím jsme poznali, co je to cyklokros. Cestou Filip ztratil šlapku od kola, tak jsme se mu složili na opravu a nechali ho jet po vlastní ose. Na Troskách jsme poobědvali a vydali se směrem na Sobotku. Při jednom z příštích výstupů se pojednou ozvala rána jak z kapslové pistole a Parry se zaprášilo ze zadního kola. Tak tohle byla další ztráta v našich řadách a Patty musela pěšky do Sobotky. Vlastík se obětoval, jel na základnu pro auto, aby Patty i s kolem mohl odvézt opravit defekt. S Maruškou jsme tedy samy dojely do Sobotky, kde v místní cukrárně jsme se potkaly s ostatními a místo návratu na základnu jsme pokračovali společně v dalším poznávání skrytých zákoutí Českého ráje. Náš cíl hrad Kost jsme tentokrát pouze minula a oklikou se vraceli zpět. Tento den jsme měli v nohách 54 km. V táboře na nás už čekali další příjezdivší účastníci.

Celou noc dost pršelo. Ráno jsme vyrazili směrem na Kost, ale opět jsme sjeli z cyklotray a na Hrubou Skálu jsme nesli kola prudkým stoupáním mezi skalami. Zámek na Hrubé Skále jsme úspěšně minuli, ale mířili jsme směřem na lovecký zámeček Humrecht. Cestou jsme navštívili Čertoryje, což je peklo v ráji, opičí dráha či jak jinak by se šplhání na lanech v korunách stromů dalo nazvat. Zde jsme strávili dost času. Všichni odrostlí šplhouni dostali studentskou slevu a my ostatní jsme chutně poobědvali. Pak následovala prohlídka zámečku Humprecht, samozřejmě nesměla cestou chybět zmrzlina z cukrárny v Sobotce. Ani koupačka nesměla chybět – u Vršického rybníka, kde je moc dobrá voda z pramene Prdlavka, kde je Dračí skála známá z filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku a kde byla moc krásná písečná pláž a osvěžující voda. Večeři jsme si dali vestou ve Vidlku, kde byla taková opravdu zvláštní obsluha. Museli jsme vyburcovat personál z letargie tím, že jsme začali předstírat úprk. Na základnu jsme dorazili až po setmění. Tento den jsme měli v nohách 39 km.

V sobotu byl náš hlavní cíl hrad Kost, protože konečně jsme byli v plném počtu. Ještě ráno se Maruška ujišťovala, jestli nebudeme opět tahat kola do vršku (jinak by nikam nejel). Ujištění se jí dostalo, že v žádném případě. Avšak na Vyskeři jsme se dočkali. Pánové se včak zachovali jako praví gentlemani a křehkému pohlaví pomohli. Jelikož s námi byli i účastníci SIG Vandrování, byli jsme rozděleni na 2 okruhy. Jezdci a pěšci. Společně jsme se potkali na hradu Kost. Zde jsem chtěla navštívit okruh mučírny, ale bohužel, abych nezdržovala ostatní, musela jsem se přizpůsobit a jít na klasický okruh. Poté jsme pokračovali údolím Plakánku, kde bylo naší misí hledat keltskou jeskyni, podle které staří Keltové určovali hodiny. Jestli jsme ji našli či nenašli, zůstává záhadou a sporem všech účastníků. Poslání bylo splnění a přšel čas odjezdů.

Nejprve jsme se rozloučili s Danou a Ivanou. Druhý den jsme s Maruškou musely vyrazit už brzy ráno směrem domů, neboť nám jel jediný vlak, kterým bychom mohly vzít kola s sebou. Ostatní měli v plánu ještě další program. Nedělní poleční zvonění na obrácených zvonech v Rovensku, potom prohlídka po vyhlídkách v okolí. Co říci na závěr? Že se mi to všechno moc líbilo, že děkuji všem účastníkům za skvělou atmosféru a že doufám, že se minimálně ve stejném složení potkáme zase příště na další akci

 

Cyklovíkend v NP České Švýcarsko 23.-25.5.2003

 ZDENKA PÁNIKOVÁ

Víte, jaký je latinský výraz pro výra velkého? Bubo bubo. Tak toto je jedna ze smr.ti informací, která se mi během cyklovíkendu v Národním parku České Švýcarsko zaryla do paměti. Po loňské úspěšné premiéře mi Petr Kočka nabídl možnost opakován akce, čehož jsem ráda využila, tak jsme posbíraly se Sašou ještě dalších 7 lidiček a se svým cyklovybavením vyrazili 23. 5. z Prahy na sever směr Krásná Lípa třemi auty každý sám, leč v nepřetržitém telefonickém kontaktu. Na místo určení jsme dorazili bez problémů v pátek večer a ještě týž den jsme měli bojovou poradu, na které bylo potřeba se domluvi na délce a rozvržení sobotního výletu. Naplánovali jsme si stejně jako loni cca 50 km, na čemž jsme se shodli jako na optimálním řešení. Spát jsme šli poměrně brzy natěšeni na druhý den, neboť počasí nám přálo a po zamračeném týdnu zase vykouklo sluníčko a meteorologické předpovědi také vypadaly hodně optimisticky.

 Ráno jsem si přivstala, protože z předchozího roku jsem věděla, že v Krásné Lípě je likérka, tak jsem si do jejich podnikové prodejny zaběhla zakoupit nějaké posilující nápoje. Když jsem se stihla vrátit, už na mě čekalo 8 dalších cyklistů před správou parku s tím, že vyrážíme směr Jedlová. Před očima se mi zatmělo, neboť po ránu vystoupat na kole 400 metrové převýšení ve mně nevzbuzovalo příliš mnoho nadšení, ale co bych neudělala pro spokojenost bližních. Po několika kilometrech jsme měli první ztrátu, kdy Honza zjistil, že mu uchází ventilek u zadního kola a byl nucen se vlakem vrátit na základnu a okolí prozkoumávat sám a pěšky. S řádně prokysličeným organismem a z posledních sil jsem v úseku vršku Jedlová vystrkala svůj bycikl těšíc se na vrcholové pivo (které mi však kdosi záludně vylil dřív, než jsem ho stačila do sebe celé loupnout – dosud se mi nepodařilo vypátrat, kdo to byl) a marokánku. Nahoře jsme si vylezli na starodávnou zděnou rozhlednu, odkud se nám naskytl nádherný výhled na okolní hory. Viditelnost byla úžasná, takže vidět bylo široko daleko a Petr nám ještě podal náležitý výklad, kde se nachází která lokalita.

 

Pak jsme vyrazili na další cestu. Od Péti jsme dostali instrukce, kudy a kam máme jet a kde se opět sejdeme. Z vršku to jelo hezky a rychle a Mišu nabral závratné tempo, tak jsem se snažila ho neztratit z očí a následovat ho. Projeli jsme několika vesnicemi a ještě k tomu víceméně neustále z kopce po proudu říčky se jelo báječně, až najednou jsme v Rynarticích zjistili, že jsme pravděpodobně kdesi přejeli odbočku, kde jsme měli počkat na Petra s Patty a rozhodovali se, co budeme dělat dál. Buď se vrátit, nebo počkat, případně vyrazit sami dál. Vyskytl se dokonce nápad, že půjdeme do nejbližší hospody. Ani jedna varianta se nám nezdála příliš vhodná, tak jsme lehli do trávy a meditovali na poledním sluníčku. Z poklidu nás vytrhl telefon od Petra, která nás začal po půlhodině shánět. Domluvili jsme se tedy na tom, že na nás počkají s Patty v hospůdce Na Tokáni. Tak jsme si oproti nim udělali 10 km zajížďku, ale konečně jsme se zase našli. Ani jsme si nestačili oddychnout a už jsme zas vyrazili dál.

 

Po dobrém obědě to lákalo na polední siestu, ale prý nás čeká už jen 17 km. Filip namítal, co prý budeme dělat zbytek odpoledne. Péťa odvětil, že budeme mít o zábavu postaráno. Měl pravdu. Tentorkát jsme projížděli přímo parkem, všude kolem nás obklopovala nádherná příroda. Napili jsme se z Hadího pramene, Petr nás učil poslouchat, jak hodně zvuků má ticho lesa, bylo to skutečně úžasné. Na moje dotazy, aby mi Péťa ukázal, kde se nacházíme, jsem byla vždycky nějak odbyta, tak jsem odevzdaně šlapala dál. Cestou zpátky jsme se ještě zrelaxovali u Kyjovské přehrady, kde jsme ztratili Vlastíka, který nabral tempo a zmizel nám v dálce, a pak už jsme každý vlastním tempem směřovali zpátky do Krásné Lípy. Z anoncovaných 50 km nakonec bylo asi 75. Plánovaný počet kilometrů praveděpodobně ještě neobsahoval DPH. Zavření celé trasy učinil v cíli tvarohový nanuk Míša (někdo měl jahodový), kterým jsme oslavili cíl. Příjemně unaveni jsme si popovídali a šli na kutě.

V neděli jsem si nařídila budíček pro jistotu proklatě brzy, protože jsem musela na nádraží odeslat kolo zpátky domů. Museli jsme si zabalit všechny věci a domluveno bylo, že se sejdeme na správě parku v Jetřichovicích v 8:15. Opět na mě moji trpěliví bližní museli čekat, ale stihli jsme to v dobrém čase. Tentokrát jsme vyrazili pěšky směr Jetřichovické stěny. Nejprve jsme vystoupali Ma riinu skálu, potom Vilemíninu stěnu a nakonec Rudolfův kámen. Pak už jsme se jen vrátili zpátky, občerstvili se u kiosku a já s Vlastíkem jsme vyrazili směr ku Praze. Zbytek osazenstva se jel ještě podívat do Srbské Kamenice na spadlou skalní věž, což prý byl zajímavý úkaz.

Byl to, stejně jako loni, velmi zajímavý víkend. Dozvěděli jsme se mnoho o geologii, geomorfologii, fl?oře i fauně a historii tohoto národního parku a příjemně si protáhli těla. Děkuji Petrovi za to, že nám umožnil toto setkání i za skvělé průvodcování, děkuji Vlastíkovi za dopravu a děkuji všem zúčastněným za skvělou atmosféru.

 Fotky z cyklovýletu - Česko-saské Švýcarsko 2003

Byli jsme v Ráji  

Jarné stretnutie Mensy Slovensko v Slovenskom Raju 7-11.5.2003

ZDENKA PÁNIKOVÁ, MIREK JINDŘIŠEK, JANA HŘEBÍČKOVÁ

 Máte taky 9 hodin času jako my? Pokud ne, přeskočte následujících několik stránek. Právě se vracíme z Ráje. Slovenského. Nejen v Čechách máme Ráj, ovšem tento je vzdálen 600 km od Prahy. Takže pokud jste už čas na naši reportáž psanou v autě našli, vraťme se o pár dnů zpět a vezměme vše popořadě. Z pùvodního záměru výpravy 2 vozidel se 6 osobami došlo k redukci na 3 osoby a 1 corsu. Cestu jsme počali ve středu odpoledne, když jsme vyrazili společně z České Třebové o půl páté odpoledne. Cesta byla příjemná. Naučili jsme se uplatňovat v praxi nový způsob kochání, leč nastávající tma nám vizuální zážitky pokazila a pak bylo možné kochat se snad jen billboardy stojícími podél silnice. Na hraničním přejezdu Makov ještě rychle vyřídit telefonáty, které nepočkají a hurá do ciziny.

Místo činu jsme našli bez větších problémů i přes použití mapy z dob protektorátu, do Čingova jsme dorazili těsně před půlnocí a přivítali se s ostatními účastníky. Stihli jsme ještě pracovní poradu a šli jsme na kutě. Ráno jsme byli vzbuzeni hvízdotem Marianovy píšťalky. Následovala rozcvička, která je v místních končinách zvykem, a všichni jsme vyrazili na první tůru kaňonem Hornádu. Po téměř horolezeckém výkonu na stupačkách, roštech a hřebících Kláštorné rokliny jsme vyprahlí a hladoví dorazili na Kláštorisko. Po zjištění, že nejlacinější nápoje zde je pivo za 38 Sk, o jídle ani nemluvě, jsme se rozhodli se na příští tůry patřičně vybavit. Marian chtěl sice ještě absolvovat tůru Velkým Kyselem, ale na rozjezd se nám to zdálo až až, tak jsme se vrátili na základnu. Naštěstí nikdo z výpravy nebyl alergik, neboť všude poletovalo velké množství pylu z kvetoucích smrků. Zásoby jídla jsme neimportovali vzhledem k výhodnému kurzu obou korun, tak jsme se večer vydali na nákupy. Nakoupené komodity jsme se jali konzumovat hned večer za praskotu ohně a zvuku tahací harmoniky.

Jedinci, kteří šli spát dříve, vstali ve čtvrtek již za kuropění vzbuzeni opět zvukem píšťalky a odebrali se na celodenní tůru. A ti, kteří ulehli později, vstávali v poledne a následující den využili k nákupům vánočních dárků, případně k nabrání sil na sobotní výpravu. My, jež jsme se rozhodli pro pobyt v přírodě, jsme tento den šli Bílým potokem, Tomášovskou Belou do Sokolí doliny, kde se nachází nejvyšší vodopád ve Slovenské raji. A jelikož většina turistických cest zde vede korytem potoka, ani vodopády nejsou výjimkou. Piotlačili jsme přirozený strach z výšek a 70 metrový výstup po několika kovových žebřících jsme překonali s lehkostí a samozřejmostí zkušených horolezců. Poté jsme přes Biskupské chýšky a Glackou cestou dorazili opět na Kláštorisko. Zde jsme si odpočali před závěrečným prudkým klesáním. Dva dny bylo nádherné počasí a tak dnes v rámci zachování rovnováhy nás zastihlo krupobití ještě na cestě. Večer jsme diskutovali o situaci v Čechách a na Slovensku, příjemně unaveni jsme usínali s tím, že zítra nás čeká poslední a nejkrásnější tůra.

Na tuto se vydalo 9 z 20 přítomných. Vozidly jsme dojeli na parkoviště na Podliesok a odtud jsme se vydali směrem Suchá Bielá. Ač prý suchá, prakticky celý úsek doliny jsme skákali přes kameny a kmeny naplavených dřevin korytem potoka za občasného přešlápnutí do vody. Po cestě jsme měli možnost potkat kamzíky, mloky, fialové slimáky a dokonce i zmije. Často vzpomínaní medědi se naštěstí po celou dobu setkání neobjevili. Když jsme konečně vystoupali převýšení cca 400 m, rozdělili jsme se na 2 skupiny. Jedna šla na Kysel, na který jsme se připravovali už několik dní. To představovalo opět prudké klesání s následným stoupáním zpět nahoru do výšky cca 950 m.n.m. Odměnou nám však byl skutečně prekrásný úsek cesty okolo Obrovského vodopádu po místy polorozpadlých žebřících, neboť Kysel nedávno vyhořel a celý zpřístupněn ještě úplně nebyl. Druhá skupina se vydala horizontální cestou podél Hornádu k parkovišti. Cestou navštívila vykopávky na Kláštorisku a pak, na stupačkách Večného dašťa, je zastihla průtrž mračen, stejně tak jako druhou skupinu v Kyselské dolině. Na základnu jsme se vrátili všichni promočení až na kůži. A také příjemně unaveni, tak není divu, že někteří z nás usnuli ještě dříve, než vypukl večerní program.

Večer nám Hanka s Markem předvedli vystoupení v akrobatickém rokenrolu a pak už se jen diskutovalo a hrály hry. Udělovaly se úkoly a hodnotila celá akce. Hodnocení vyznělo samozřejmě velice pozitivně. Ale to ještě nebyl všemu konec.

Po dobu celého setkání jsme sledovali hokejová utkání, ať už na televizi v Hypernově či večer na chatě nebo na cestě v autorádiu, a málokdo by věřil tomu, jak depresívně působí na lidskou psychiku, když vaše mužstvo dostane gól a všichni kolem vás se radují, že prohráváte, a ani sportovní komentátor vám nepřeje.

Na poslední den jsme si naplánovali návštěvu Spišského hradu, údajně největšího hradu ve střední Evropě. Budíček byl tentokrát plánován na 11 hodin, ale Marian nás z postelí vyhnal raději o 2 hodiny dříve. Tentokrát si rozcvičku dali všichni dospělí účastníci kromě řidičů, protože spočívala ve vypití stakanu energetického drinku. Sbalili jsme si své švestky a vyrazili dalších 30 km na východ. Cestou jsme nafotili romské skanzeny. Z posledních sil, které nám po cca 60 km nachozených v Raji zbyly, jsme vystoupali na monumentální hradyb. Milá slečna průvodkyně nám řekla o minulosti, současnosti i předpokládané budoucnosti této pýchy východního Slovenska.

Po poledni jsme se rozloučili a vyrazili směrem k domovu. V Žilině jsme zjistili, že ve slovenském řetězci obchodů Metro platí zákaznické karty našeho českého Makra, tak jsme si udělali zastávku a využili zbylých peněz k nákupům. Domů jsme dorazili plni příjemných zážitků kolem půlnoci.

Co říci na závěr? Tůry měly sice každým dnem co do délky, tak i do náročnosti vzestupnou tendenci. Poznali jsme však díky skvělému průvodci Marianovi Zahradníkovi, který celou akci zorganizoval, nejkrásnější místa této oblasti, strávili příjemné chvíle se skvělými lidmi. Děkujeme za to, že jsme se mohli zúčastnit tohoto báječného prodlouženého víkendu a příště přijedeme určitě zas!

Fotky zo Slovenského Raja 2003

 

 Cyklistický výlet srdcem Orlických hor 2002

JANA HŘEBÍČKOVÁ

Protože loňský cyklistický výlet přes čtyři hrady se mně a mojí sestře moc líbil (ač jsme do cíle dorazily s vypětím posledních sil), rozhodly jsme se podzimní výlety ztradičnit a v létě jsme vymyslely výlet do Orlických hor. Zdence se z výletu podařilo na poslední chvíli vykroutit předstíranou chorobou, která ji navíc postihla z šoku prožitého tím, že jsem ji napíchla i s mým autem na strom při úniku z vodou zatopeného Strnadovského mlýna. V pátek odpoledne naše tříčlenná skupina vyrazila na kole z České Třebové směr Klášterec nad Orlicí, kde jsme měli sraz s ostatními účastníky výpravy. Hned na počátku jsme lehce přecenili svoje možnosti předpokladem, že cestu urazíme za pouhé dvě hodiny. K večeru jsme dorazili k naší oblíbené hospodě u mostu, na kterou jsem se celou cestu těšili (bývala až dosud moje oblíbená). K našemu velkému překvapení se po ní slehla zem. Tím se nám ovšem naskytla příležitost se zbytečně nezdržovat a dorazit na místo srazu relativně včas. Trochu jsme po cestě bloudili a jak se ukázalo, pocestní, u kterých jsme se snažili nalézt pomoc, byli další bloudící členové naščí výpravy. V táboře se nás večer sešlo osm. Doufám, že ti, kteří nedorazili, nebloudí v Žambereckých lesích dodnes.

Protože loňský cyklistický výlet přes čtyři hrady se mně a mojí sestře moc líbil (ač jsme do cíle dorazily s vypětím posledních sil), rozhodly jsme se podzimní výlety ztradičnit a v létě jsme vymyslely výlet do Orlických hor. Zdence se z výletu podařilo na poslední chvíli vykroutit předstíranou chorobou, která ji navíc postihla z šoku prožitého tím, že jsem ji napíchla i s mým autem na strom při úniku z vodou zatopeného Strnadovského mlýna. V pátek odpoledne naše tříčlenná skupina vyrazila na kole z České Třebové směr Klášterec nad Orlicí, kde jsme měli sraz s ostatními účastníky výpravy. Hned na počátku jsme lehce přecenili svoje možnosti předpokladem, že cestu urazíme za pouhé dvě hodiny. K večeru jsme dorazili k naší oblíbené hospodě u mostu, na kterou jsem se celou cestu těšili (bývala až dosud moje oblíbená). K našemu velkému překvapení se po ní slehla zem. Tím se nám ovšem naskytla příležitost se zbytečně nezdržovat a dorazit na místo srazu relativně včas. Trochu jsme po cestě bloudili a jak se ukázalo, pocestní, u kterých jsme se snažili nalézt pomoc, byli další bloudící členové naščí výpravy. V táboře se nás večer sešlo osm. Doufám, že ti, kteří nedorazili, nebloudí v Žambereckých lesích dodnes.

aV táboře už nás čekaly další dvě členky výpravy, které dorazily během dne. No ale večerní buřty a táborák stihly, takže o to nejdůležitější vlastně nepřišly. Táborák se nijak drasticky neprotáhl (alespoň pokud já si pamatuju), nekteří jsme odpadli už v 22.00.

Ráno jsme byli před hospodou první a dožadovali se placení a kávy. No a pak už jsme se rozjížděli k domovům, a někteří vytrvalejší jedincei na další cyklistické výlety. Já a moje skupinka jsme hodlali zvolit nejkratší možnou cestu k domovu, bohužel na každém rozcestí, kde jsme měli možnost volby, jsme zvolili tu delší, a pokud to šlo, tak také tu méně sjízdnou trasu. Kdybyste potřebovali někdy zjistit, kudy v okolí Žamberka nejezdit, tak se na mě s důvěrou obraťte.

 

Cyklovýlet s Petrem Kočkou Česko-saským Švýcarskem

2002

LIBOR NOVOTNÝ

Fotky z cyklovýletu - Česko-saské Švýcarsko 2002

Ve dnech 17.-19.5. 2002 SIG Cyklistika za aktivní účasti Petra Kočky uskutečnil kouzelný výlet překrásnou krajinou Labských pískovců.

Celkem 6 účastníků se v pátek ubytovalo ve velmi příjemném prostředí budovy správy parku. K dispozici jsme dostali podkrovní pokoje (v horizont ální poloze s výhledem na nebe) s přepychovými koupelnami v nově zrekonstruované budově. Hned po příjezdu . v pátek večer . nás zaujal větší počet okolo budovy se potulujících, značně rozrušených psů. Na hlavních dveřích viselo upozornění, že je nutné zavírat dveře, protože Ferda hárá (Ferda je nalezenec v péči správy parku). Vzhledem k tomu, .e dotyční psi upozornění ignorovali a dveře se pokoušeli otevřít násilím, jsme usoudili, že buď neumějí číst, a nebo to předstírají. Vzhledem k tomu, že Ferda . jak se později ukázalo, je fenka, zdá se mi pravděpodobnější ta druhá možnost.

Večer jsme se pustili do sestavování trasy sobotního výletu. Vážně jsme uvažovali (pánskáčást) o okruhu cca 100 km dlouhém, avšak dámy naše nadšení nesdílely. Po vzrušených jednáních došlo ke konsensu, jehož výsledkem byla cca 60 až 70 km dlouhá túra. Jelikož to bylo Františkovi málo, rozhodl se svévolně k ranní (start v 7.00) návštěvě vrchu Jedlová. Pozorně mi nabídl účast v tomto šíleném podniku, což jsem rezolutně odmítl. Na stvrzení dohodnuté trasy jsme se vydali na obchůzku po místních hospůdkách, abychom se na nadcházející den zodpovědně připravili.

Zjistili jsme, že občané tohoto malebného městečka jsou vášnivými zpěváky a tanečníky. V každé hospodě, kterou jsme navštívili, totiž vyhrávala nějaká muzika. Později se některým z nás, i přes pokročilou hodinu, dostalo teplé stravy, avšak většina zůstala u velmi dobrého piva. Kdy. večer dále pokročil a my se rozhodli ukončit trénink, jeden z členů na.í party nám ukázal, jakým způsobem se také dají vydělávat peníze. Čas se nachýlil, a tak jsme zavolali obsluhu s tím, že zaplatíme. Jaké však bylo naše překvapení, když František zaokrouhlil svoji útratu o 5 Kč dolů a s bohorovným výrazem ve tváři poněkud ledabyle oznámil číšníkovi: .To je dobrý.. Na to se onen čí.ník začal chovat zmateně: poděkoval, uklonil se a odešel. Nutno podotknout, že Františkův nejlepší kousek měl teprve přijít. Druhý den pokračoval ve stejném duchu. Po zaplacení oběda mu v peněžence přibyla celá stokoruna. Po jednoduchých výpočtech jsme došli k závěru, že když to takhle půjde dál, bude muset další provozovatel, kterého František navštíví, rozprodat zařízení restaurace. K všeobecnému zármutku František s Adélkou odcestovali již v sobotu večer, a tak jsme se museli rozloučit s vidinou rychlého zbohatnutí.

Nyní již k samotnému výletu. V sobotu ráno, po Františkově návratu z vrchu Jedlová, jsme seza slunečného rána společně vydali na celodennívýlet. Měli jsme skutečně krásné počasí.Cyklotrasa vedla malebným údolím říčky Křinice, kde se bylo stále na co dívat. V Zadní Doubicijsme překročili hranici do EU a strmým stoupáním jsme se dostali do vesnice Hinterhermsdorf, která byla v r. 2001 vyhlášena nejhezčí vesničkou Německa. Pak jsme po lesních cestách prudce klesali opět k říčce Křinici. Zde se někteří z nás pokusili o úspěšný přechod státní hranice zpět na území České republiky tentokrát ilegálně, v Zadních Jetřichovicích. Překročit v tomto místě říčku suchou nohu bylo možné jen po železných traverzách spojujících oba příkré břehy. Petr nám předvedl, jak onu nástrahu přejít, aniž bychom skončili v nejbliýší nemocnici. Princip byl tento: sebe vést po jedné traverze a kolo po druhé. Po shlédnutí jeho vskutku akrobatického výkonu jako další přešel František a já jsem ho hbitě následoval. Jak trpce jsem později litoval!

Najel jsem předním kolem na jednu traverzu, zatímco sám jsem balancoval na druhé a otočil jsem se, abych totéž učinil i s kolem zadním. Když jsem to později ve stavu krajního rozrušení hodnotil, dospěl jsem k závěru, že jsem na traverzu najel příliš rychle. Další sled událostí se seběhl v mžiku. Popis toho, co od té chvíle následovalo, pochází od pozorovatelů (pobavených čumilů), jelikož já jsem se nacházel na hranici mezi životem a smrtí, viděl všechno zpomaleně a odvinul se mi celý život před očima. Ztratil jsem kontrolu nad předním kolem a ve snaze uvést ho na původní místo jsem ji ztratil i nad zadním. Pak už si jen pamatuji jak můj miláček letí do mokré propasti. Z posledních sil jsem se udržel na prokleté traverze a vrátil se zpět na břeh. Petr obětavě kolo vytáhl, za co. jsem mu následně poděkoval. František galantně přenesl kolo Adélce, která úspěšně přešla, avšak Zdenka a Ilona se po shlédnutí mého harakiri rozhodly, že se přebrodí. Když jsem se vzpamatoval, přešel jsem taky. Na sedlovce jsem měl upevněnou brašničku, ve které byl pas, peníze a mobilní telefon (všimněte si minulého času). Adélka se obětavě ujala sušení, za což jsem jí následně poděkoval. Když odezněly příznaky šoku, vydali jsme se na dal.í cestu. Od rána jsme byli na cestě již mnoho hodin a slunce se přehouplo na druhou polovinu svojí denní cesty, když nás začal soužit hlad a žízeň.

Některé z nás i více než tura obecného, jak se později ukázalo. S vidinou nasycení a napojení jsme vyšlapali (někteří na kole) poslední táhlý kopec k restauraci Na Tokání. Většina z nás si sice umírněně objednala jeden oběd, ne však František. Guláš, který mu bylpřinesen, do něj spadnul jako do bezedné jámy. Vepřo-knedlo-zelo, které přišlo vzápětí, ještě nestačilo vychladnout, když ho slupnul na posezení jako malinu. .Kdo bude třetí chod?!. ptali jsme se sami sebe. Když jsme se vydali na další cestu, netušili jsme, že to byl teprve začátek. Zbytek túry se zvrhl na okru.ní jízdu po místních restaura čních zařízeních. Další na řadě byla vynikající Stará hospoda v Doubici. Když nám přinesli jídelní lístek, František se začal mlsně olizovat. Nakonec neodolal nabídce srnčího na smetaně, které v něm opět zmizelo jako kdy. Střelí. Začali jsme mít důvodné obavy, aby se neopakovala situace z televizní povídky .Bohouš. Všichni jsme doufali, .e už. má konečně dost, jenže Petr neprozřetelně prohlásil, .že v jedné blízké restauraci mají výborné smažené syrečky. Kam vedla naše další cesta si jistě domyslíte. Nedlouho poté byl osud syrečků zpečetěn. Zavítaly do ji. tak početné společnosti předešlých tří chodů. Jistě vás proto nepřekvapí, že jsme Františka, pro jeho schopnost spořádat za odpoledne čtyři obědy, začali přezdívat Otesánek. Jaké jsou vlastně hranice lidských možností?! Nikdo z nás před tím nic podobného neviděl ani v ZOO ve výběhu lvů. Jen já jsem se ho pokusil následovat a bylo mi pak nevolno. Stačily mi na to ov.em pouze chody tři.

Syrečkový. zážitek však měl ještě jednu dohru. V posledně jmenovaném pohostinství jsem si objednal palačinky. Hostinský (rváč od pohledu) na mě zavolal přes silnici, kde jsme seděli: .Bubu, má. tady ty palačinky!(Pozn. ZP:Libor má mexickou maminku, takže vypadá trošku exoticky), což jsem pochopil jako osobní útok. Pro tu chvíli jsem to nechal být a s klidem Mexičana jsem své palačinky dojedl. Franti.ek se posléze vydal zaplatit útratu a já se k němu připojil. Plný odhodlání a s již druhou .ancí toho dne skončit v nemocnici jsem přistoupil k barovému pultu. František hlásil co měl k jídlu, když v tom hostinský vyštěkl: .A co vysmradi?. To už bylo na mě moc. Podíval jsem se mu zpříma do očí a ve stylu .Slezte z toho lustru, Donalde. jsem mu řekl: .Co to mělo bejt předtim to Bubu, to bylo na mě?!. Atmosféra slyšitelně zhoustla a vysvětlení přišůlo v zápětí. František totiž při placení zapomněl nahlásit syrečky, což hostinský komentoval slovy .a co ty smrady?!., což je v dané oblasti zažitý výraz pro tuto pochutinu. Bubu nebylo Bubu, ale Bobo, což je v danéhospodě výraz pro každého, kdo si objedná jídlo. V.ichni jsme Bobo! František ostatním vyprá věl, co se vevnitř odehrálo a já jsem ho doplnil za věeobecného záchvatu smíchu. Když nás přestalo bolet břicho, vydali jsme se na poslední úsek cesty. Do kopce, z kopce, přes náměstí v Krásné Lípě, poslední stoupání a dorazili jsme (v rozmezí 10 minut) ve zdraví do cíle.

Někteří z nás ujeli 40 km, někteří 50 km a Franti.ek díky ranní projí.ďce dokonce 80 km. Zatímco se s Adélkou chystali na odjezd do Prahy, ostatní se plni čerstvých zážitků rozhodli je.šě pro krátkou (15 km) vyjížďku na rozhlednu Dýmník.

Odměnou za prudké stoupání nám byl vskutku překrásný výhled na Milešovku, Ještěd, Jedlovou horu i větrné mlýny v Německu. Po návratu nás ještě Franti.ek s Adélkou vyvezli na rozloučenou do hospůdky Kyjovanka na vynikající tlačenku.

Další den . tedy v neděli . se zbytek naší tlupy vydal na pochod k Pravčické bráně.Autem jsme dojeli do základního tábora (stanoviště nákladní lanovky), seběhli ke Třem pramenům a začali pěšky stoupat vzhůru. Po chvíli Petrův citlivý nos zachytil kouř. Rozhlíželi jsmese, abychom našli, co je jeho příčinou. Takový požár dokáže v lese udělat pěknou paseku. Nakonec jsme nejen naěli co, ale i kdo je jeho původcem. Skupinka tak dvanáctiletých německých jugend pod vedením jejich tak dvacetileté fräulein sbírala po lese větvičky a snažila se pod skalním převisem rozdělat oheň na polední eintopf. Petr nám předvedl zásah, za který by se nemusel stydět ani Texas ranger. Vyšplhal nahoru a pevným hlasem přinutil dotyčnou skupinku oheň uhasit. Potom jeětě zavolal svého kolegu mobilem, aby se později přesvědčil, jestli německá tlupa zákaz dodržuje. Šli jsme dál. Kolem Jeskyně českých bratří stále výš. Jak jsme stoupali, krajina se otevírala a nám se naskýtal čím dál širší rozhled, až jsme již uviděli. Pravčická brána. Byli jsme ohromeni její velikostí a majestátem. Vyšlapali jsme na vyhlídku, odkud byl krásný rozhled na celou okolní krajinu. Občerstvili jsme se v Sokolím hnízdě, což je starý dřevěný zámeček pod Pravčickou bránou nyní sloužící jako restaurace. V útrobách jeho podkrovní místnosti se nachází soubor krásných fotograÁí různých autorů (Petr je jedním z nich) zachycujících přírodu a .ivočichy Labských pískovců. Zdenka a Ilona se kvůli vlakovému spoji musely včas dostat zpět do Krásné Lípy, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Naivně jsme si mysleli, že nás Petr povede nějakou obyčejnou turistickou pěšinkou. Nestalo se tak. Vydali jsme se po neoznačených cestách, kam noha turistova normálně nesmí vkročit. Přech ázeli jsme . přimáčknuti ke skalní stěně . Nad propastí a skákali jsme přes skalní průrvy zející do hloubky mnoha metrů jako kamzíci. Po pár takových skocích měly holky adrenalinu na rozdávání a když. si Petr všiml, že se stále bezdůvodně pochichtávají (zřejmě důsledek předávkování), rozmyslel si sestup skalní stěnou, kde bychom museli překonat několikametrový úsek zavěšeni na laně, které s sebou celou dobu táhl, a vydali jsme se průrvou mezi skalami zase zpět do základního tábora. S překvapením jsme zjistili, že jsme všichni, a že se nikomu nic nestalo. I tentokrát jsme měli štěstí na počasí. Přestože bylo celé dopoledne pod mrakem, prš.et začalo ve chvíli, kdy jsme již. byli skoro u auta.

Holky odcestovaly, Petr se vydal domů a já se rozhodl před odjezdem ještě navštívit naši oblíbenou restauraci v Doubici. Způsobil jsem opět značné pozdvižení, avšak tentokrát již sám. Vytvořil jsem totiž stejnou útratu jako malá hladová skupinka Němců sedících u vedlejšího stolu. Objednal jsem si předkrm, dva obědy a nakonec ještě palačinky. Myslím, že na nás v Doubici dlouho nezapomenou.

 

Lanšperk, Žampach, Litice, Potštejn aneb Kterak jsem 50 km přes čtyři hrady se čtyřmi ženami dvanáct hodin šlapal

2001

Vzpomínám si, kdy se začínala formovat druhá vlna místní skupiny Plzeň. Domluvili jsme se s žákyní gymnázia kdy a kde se sejdeme, nikoli však již na tom, jak se poznáme. Neviděl jsem ji na smluvené místo přicházet, jakmile jsem ji ale zmeřčil, okamžitě jsem věděl. Pak dlouho byla jedinou členkou MS Plze'n, tzv. Ostatní člen. Podobně mělo probíhat setkání členů a přátel Mensy na akci SIGu Cykllistika v České Třebové. Když jsem vystoupil i s kolem z Ex507 Hutník, okamžitě jsem uviděl tříčlennou skupinku čekající na mne. Ještě jsem pohlédl za sebe, abych se ujistil, že hledí opravdu na mne a nikoli na nikoho za mnou a už bylo jasno. Velmi přátelské přivítání jiště žádného mensana nepřekvapé. Seznámení a setkání s ostatními příjezdivšími proběhlo v jedné z místních hospod. Plán se ustanovil na výjezd v devět hodin ráno a cestou necestou přes všechny naplánované hrady. Také jsme se hádali o předpokládané průměrné rychlosti. Někteří optimisticky tvrdili 15 km/h, jiní střízlivější 10 km/h a ti nejpesimističtější dokonce 5 km/h. Mně takový údaj připadal přehnaný, vždyť pojedeme na kole! Ráno nám poklidná snídaně a dofukování pneumatik dovolilo vyrazit na cestu těsně před desátou. Nikomu to nevadilo, dokonce ani mně. Věřte nevěřte, tak pohodový výlet jsem ještě nezažil. Žádné závody, spousta legrace, dobrá nálada, samé zajímavosti, nikdo se ani na okamžik nezamračil. Těžké a nepřístupné terény nás spíše povzbuzovaly k dalším eskapádám. Vzhledem k tomu, že se Zdence podařilo ulovit člena spolku na záchranu Lanšperka pro naši výpravu, dozvěděli jsme se mnoho zajímavého o tomto i ostatních hradech. Především kdo, kdy, kde a koho pověsil. Také zajímavosti o životě ve středověku, jaké se v Diderotovi nedočtete. Pod Žampachem jsme ve velice příjemné hospůdce poobědvali většinou Johančino tajemství s broskvičkami a slaďounkou šlehačkou na vrchu. Zde nás potkal Jarda Pilnaj, jenž cestoval proti nám z Litic. Pod Žampachem jsme měli průměrnou rychlost neuvěřitelných 5 km/h. Dlouho jsme se hádali o tom, budeme-li pokračovat či cestu nějak upravíme a zkrátíme. Nakonec jsme projeli vše podle původního plánu, jak by to mělo být vždy, a ač jsme se vraceli již za tmy, v nohách měli nikoli 50, nýbrž 70 km, a Litice a Potštejn (kde jsme v dávno zavřené cukrárně měli kávu a nějaké cukry na doplnění energie, tj. měchurky, mombičky, ovocné řezy aj.) jsme již neviděli, všichni jsme byli veselí a spokojení z dobře vykonané zábavy. V noci proběhl ještě hodnotící večer s "békáním" Jardy Pilnaje v jiné místní hospodě. Pokud mohu také hodnotit, první akce SIGu Cyklistika se vydařila natolik, že nebude jediná a na jaře se pojede kolem Plzně. Již mám připravených asi 650 km. Už se těšte!

Ondřej Cibulka